Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 36/97 ECLI:CZ:US:1998:4.US.36.97 KI-generiert

Constitutional Court quashes lower court ruling for violating right to fair trial via incorrect application of land restitution law.

Geschäftsnummer IV.ÚS 36/97
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic quashed the regional court's judgment due to a violation of the right to a fair trial. The lower courts incorrectly applied the land restitution law by denying compensation based on a specific succession order without first verifying the claimants' actual ownership status. The Court ruled that applying the restitution sequence without establishing ownership rights violated the claimants' constitutional rights to a fair process.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 4 odst. 2 zákona o půdě; § 23 zákona o půdě; The Constitutional Court held that lower courts violated the right to a fair trial by applying the special restitution succession order without first determining the claimants' ownership status, which is a prerequisite for the restitution statute's application.

Schlagwörter

KI-generiert
right to fair trial land restitution law ownership verification succession order constitutional complaint procedural error compensation claim

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě
§ 23 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Výjimka z tzv. restitučné posloupnosti podle § 4 odst. 2 zákona o půdě

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelek Ing. B.P a J. K., obě zastoupeny JUDr.J.J.,

advokátem Advokátní kanceláře v B., proti rozsudku Krajského

soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, za

účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ZD

Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejšího účastníka

řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního

jednání,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze

dne 22. 10. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností

domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku

Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10.

1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ,

sp. zn. 5 C 421/91, ze dne 17. 1. 1996, kterým byl zamítnut návrh

stěžovatelek, jímž se tyto domáhaly na žalovaném ZD Libargo se

sídlem v Líbeznicích zaplacení částky 26.836,- Kč za

zdevastovanou stodolu a chlév, a dále nahradit škodu vzniklou

zbouráním kolen ve výši 43.955,- Kč. Stěžovatelky jsou toho

názoru, že jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 bylo

kráceno v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 23 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě").

Z připojeného spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.

zn. 5 C 421/91, bylo zjištěno, že soud I. stupně v odůvodnění

svého zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení § 23 odst. 1

zákona o půdě, podle něhož má právo na náhradu podle ustanovení

§ 14 a § 16 zákona o půdě i původní vlastník obytné nebo

hospodářské budovy, která byla znehodnocena v době užívání

organizací, podle zvláštních předpisů s tím, že podle jeho názoru

jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské

budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena. Další subjekty

zde uvedeny nejsou a vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že

stěžovatelky nejsou původními vlastnicemi hospodářských budov, za

jejichž znehodnocení a odstranění požadují náhradu podle

uvedeného ustanovení, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen

rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne

22. 10. 1996. Krajský soud jako soud II. stupně, v podstatě ve

shodě se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho

rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou oprávněny

domáhat se náhrady za znehodnocené a odstraněné zemědělské

hospodářské budovy podle § 23 zákona o půdě, a to proto, že

nejsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Podle

tohoto zákonného ustanovení by oprávněnými osobami byly jen

v případě, že by předmětné nemovitosti zdědila jejich babička

A.H. po původním vlastníkovi Z.R., který je vnesl do zemědělského

družstva Čakovičky, a to jako dědička ze závěti. Protože tomu tak

nebylo, k dědění došlo ze zákona podle § 479 o.z., pak se zákon

o půdě na stěžovatelky, které svá práva odvozují od A.H,

nevztahuje.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého

rozhodnutí, uvedl, že k ústavní stížnosti stěžovatelek nemá co

dodat.

Zemědělské družstvo Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako

vedlejší účastník řízení, ve svém písemném vyjádření uvedlo, že

oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě byl

nepochybně Z.R., který svou zemědělskou usedlost vnesl dne 20.

6. 1959 do bývalého JZD Čakovičky, jehož je podepsané družstvo

právním nástupcem. Z.R. zemřel v roce 1967. Vzhledem k tomu, že

podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelky jako vnučky

zákonné dědičky - družky původního vlastníka - nejsou ve smyslu

§ 4 odst. 2 zákona o půdě tzv. dalšími oprávněnými osobami,

navrhuje vedlejší účastník, aby předmětná ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná, neboť při výkladu aplikovaných

ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení

§ 23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá,

ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční

posloupnosti ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě. Především je

třeba zdůraznit, že ustanovení § 23 je aplikovatelné pouze na

případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva

k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti

byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací

podle zvláštních předpisů.

Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné

soudy právě v otázce, zda k předmětným hospodářským budovám

v minulosti došlo či nedošlo k zániku vlastnického práva

původního vlastníka, nezaujaly zcela jednoznačný názor. Na jedné

straně sice poukazují na skutečnost, že se jednalo o budovy

vnesené do tehdejšího JZD Čakovičky (a pak by bylo možno dovodit,

že k nim vzniklo družstevní vlastnictví tehdejšího JZD a zabývat

se tím, zda eventuálně v budoucnosti v souvislosti s "opuštěním"

hospodářských budov družstvem došlo k obnovení individuálního

vlastnictví či ne). Na straně druhé je v odůvodnění ústavní

stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze

konstatováno, že nemovitosti po zemřelém Z.R.zdědila podle § 474

odst. 1 o.z. jeho družka A.H. - babička žalobkyň - a po její

smrti dne 7.10.1971 se vlastnicemi těchto nemovitostí staly

stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí Státního notářství

Brno-město ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 1 D 725/71. Výslovně pak

soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na

skutečnost, že v průběhu sedmdesátých let zemědělské družstvo

přestalo stodolu a chlév užívat, a aniž by bylo rozhodnuto

o změně užívacího práva, tyto nemovitosti žalobkyně

prostřednictvím svého otce V.H. pronajaly smlouvou o dočasném

užívání nemovitosti s účinností od 1. 1. 1980 Výzkumnému ústavu

sklářskému v Praze, z čehož by bylo možno dovodit, že obecné

soudy respektují, že stěžovatelky se staly vlastnicemi celé

usedlosti, včetně v době dědění existujících hospodářských budov.

Podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy jednoznačně

nevypořádaly s tím, zda a proč stěžovatelky jsou či nejsou

vlastnicemi i hospodářských budov předmětné zemědělské usedlosti

(resp. byly jimi jejich právní předchůdci), a proto nelze

jednoznačně jako správnému přisvědčit tomu, že obecné soudy na

daný případ aplikovaly ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě

stanovící pořadí tzv. dalších oprávněných osob pro případy

restituční, tedy případy, kdy v minulosti došlo k přechodu nebo

převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu (pro

úplnost a ve vazbě na spis Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

227/97, týkající se náhrad za živý a mrtvý inventář vnesený

Z.R.do družstva v roce 1959, považuje Ústavní soud zdůraznit, že

ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě se aplikuje ve vztahu k §

20 zákona o půdě, které upravuje náhrady za živý a mrtvý

inventář). Ústavní soud nevylučuje, že ve vztahu k předmětným

hospodářským budovám, odevzdaným v roce 1959 původním vlastníkem

ke společnému hospodaření do družstva, mohlo dojít k zániku jeho

vlastnického práva při současném vzniku družstevního vlastnictví

tehdejšího jednotného zemědělského družstva, nicméně vzhledem

k absenci vyvození právních důsledků z této eventuální situace

obecnými soudy nezbývá, než přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že

dosavadním postupem obecných soudů došlo k porušení jejich

ústavně zaručeného práva, a to z důvodů výše uvedených, práva na

spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní

soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížností

napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno zrušit, když sám se

nemohl s ohledem na to, že není další instancí v hierarchii

obecných soudů, zabývat zjišťováním okolností, týkajících se

existence či neexistence vlastnického práva stěžovatelek (jejich

právních předchůdců) k hospodářským budovám, jichž se požadované

náhrady týkají, a to v časovém rozmezí let 1959 a násl. Považuje

pouze za nezbytné zdůraznit, že pokud by se jednalo o případ

združstevnění hospodářských budov bez průkazu následného obnovení

vlastnického práva původnímu vlastníkovi, resp. jeho právním

nástupcům, nebylo by možné vůbec ve věci aplikovat ustanovení §

23 zákona o půdě, které se týká případů, kdy za trvání zvláštních

užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva

k nemovitostem. V opačném případě by ovšem bylo třeba posoudit

nároky na náhrady uplatňované stěžovatelkami právě podle § 23

zákona o půdě a jejich postavení pak neodvozovat od ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona o půdě, které je pak neaplikovatelné, ale

naopak od občanskoprávní dědické posloupnosti.

Pokud tedy obecné soudy v dané věci současně aplikovaly §

23 a § 4 odst. 2 zákona o půdě, což je z důvodu výše uvedených

vyloučeno, neposkytly podle názoru Ústavního soudu zatím

stěžovatelkám dostatečnou soudní ochranu, a proto bylo rozhodnutí

napadené ústavní stížností pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny

Ústavním soudem zrušeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 1998