Constitutional Court allows restitution claim for nationalization without compensation violating property rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court decisions dismissing a restitution claim based on nationalization without compensation. Petitioners argued that ownership transfer occurred only upon land registry entry in 1948, which they claimed fell outside the restitution deadline, while the state contended the decree of 1945 established immediate state ownership. The Court ruled that the specific restitution provision regarding lack of compensation constitutes a violation of fundamental rights regardless of the exact timing of the transfer act, thereby invalidating the lower courts' dismissal.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb.; § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.; The specific restitution ground for nationalization without compensation constitutes a violation of generally recognized human rights and freedoms, entitling claimants to relief irrespective of whether the transfer of ownership technically occurred within the statutory deadline.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
K restitučnímu důvodu spočívajícímu ve znárodnění bez náhrady
Ústavní soud
rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelů ing.
P. E., ing. P. E., ing. Z. D. a Š. E., o ústavní stížnosti proti
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon
434/96-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a dále ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993,
čj. 5 C 252/92-20, t a k t o :
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon
434/96-9, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, se
z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané a obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti proti
shora uvedeným rozsudkům stěžovatelé v podstatě uvádí, že jejich
nárok uplatněný dle zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb. byl
zamítnut proto, že ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo
rozhodné období, ačkoliv dle jejich názoru ke znárodnění majetku
firmy V. E. a spol. přechodem vlastnictví na stát došlo až zápisem
do pozemkové knihy, který byl učiněn v rozhodném období, tj. 20.
9. 1948. Dále ve své ústavní stížnosti uvedli, že jak k přechodu,
tak k převodu vlastnictví může dojít, jen je-li majetek konkrétně
určen, přičemž v tomto směru zdůraznili význam výměru Ministerstva
průmyslu vydaného v rozhodném období, tj. dne 30. 6. 1948, jenž
navíc odkazuje na znárodňovací předpis již z roku 1948, tj. zák.
č. 114/1948 Sb., dle kterého byla také provedena intabulace dne
20. 9. 1948. Protože obecné soudy nárok stěžovatelů zamítly
v důsledku jiného právního názoru, totiž že ke znárodnění
předmětného majetku došlo mimo rozhodné období, bylo porušeno
právo stěžovatelů vlastnit dle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a současně tak došlo též k porušení
rovnosti občanů v právech ve smyslu čl. 1 Listiny.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že důvody, pro které byla
žaloba stěžovatelů zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně
odvolacím soudem potvrzen a zamítnuto dovolání, jsou uvedeny
v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, a dále s tím, že ke
znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobce došlo
na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., který
počítal s tím, že ve vyhlášce uveřejněné v Úředním listě bude
vyhlášeno, že podnik byl citovaným dekretem znárodněn. Stát potom
nabyl vlastnictví znárodněného podniku se zřetelem k § 4 odst. 1;
§ 12 odst. 1 a § 13 odst. 2 cit. dekretu. Protože k tomuto došlo
ještě před rokem 1948, podmínka přechodu vlastnictví tím byla
splněna před restituční hranicí, tj. 25. 2. 1948, na rozdíl od
případů dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kde se
nepočítalo s obecným právním předpisem, ale individuálním správním
aktem, k němuž docházelo i po 25. 2. 1948.
Ch. s. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovily
přesvědčení o správnosti závěrů uvedených v rozhodnutí soudů obou
stupňů, a to v tom smyslu, že ke znárodnění dle dekretu prezidenta
republiky č. 100/1945 Sb. a tedy k přechodu vlastnictví na stát
došlo před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů.
V této souvislosti pak uvedly, že pokud soudy postupovaly
v souladu s platnými předpisy, nemohlo dojít ani k porušení
základních práv a svobod, zaručených Listinou. Zcela na závěr
vedlejší účastník zkonstatoval, že Ch. s. dnes v důsledku
privatizace existují již pouze ve zbytkové podobě.
Fond národního majetku ve svém vyjádření předeslal, že v dané
věci je rozhodující, zda ke znárodnění předmětného majetku došlo
v rozhodném období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. nebo před tímto
obdobím, a poté dovodil z § 4 odst. 1, ve spojení s § 1 odst. 1
dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a s odkazem na
odůvodnění dovolacího soudu, že k přechodu majetku stěžovatelů
došlo před rozhodným obdobím, a to dne 27. 10. 1945. V další části
svého vyjádření vedlejší účastník rozvedl nesprávnost názoru
stěžovatelů, pokud nevzali v úvahu dva zásadně rozdílné způsoby
nabývání vlastnictví převodem a přechodem s tím, že na přechod
vlastnictví nesprávně aplikovali § 431 OZO z roku 1811, který se
vztahuje na převody, a které také podléhaly zápisu do pozemkových
knih, zatímco v dané věci šlo o přechod, k němuž se nevyžadovalo
zapsání do pozemkových knih ani odevzdání nemovitosti. S odkazem
také na citaci článku uveřejněného v Právní praxi č. 3/1994 autora
Cyrila Svobody "Restituce v rámci privatizace v České republice",
v němž tento výslovně uvádí, že vlastnictví přecházelo
u znárodňovacích zákonů ex lege, vedlejší účastník znovu poukázal
na nedodržení podmínky rozhodného období a navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl.
83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv
a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
ČR, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů spolu s připojeným
spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 252/92,
z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, uplatněný
s odkazem na § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. a § 47
zák. č. 92/1991 Sb., byl zamítnut v podstatě s odůvodněním, že
k přechodu podniku právního předchůdce stěžovatelů na stát došlo
přede dnem 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období. Z provedeného
dokazování přitom vyplynulo, že majetková podstata firmy E.
a spol. byla odňata znárodněním dle dekretu prezidenta republiky
č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945, na který ve smyslu § 1 odst.
4 uvedeného dekretu navazovala vyhláška ministra průmyslu ze dne
27 . 12. 1945, uveřejněná pod č. 120/1946 Ú.l.
Ústavní soud pak,
vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou
a soudní, dospěl k závěru, že pokud jde o formulování jednotlivých
restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li
tedy v § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována
skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že
k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let
1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta
příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona
nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože
ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat
a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3
věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického
o restituční titul spadající pod postupy porušující obecně
uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č.
87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro
prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti,
jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak
jak je má na mysli zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o to, že v případě
§ 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. máme co do činění se
specifickým restitučním důvodem nejen proto, že je uplatnitelný
podle zvláštního zákona, kterým je zák. č. 92/1991 Sb., ale také
proto, že rozhodujícím zůstává snaha zákonodárce napravit ty
křivdy, ke kterým došlo v důsledku znárodnění proběhnuvšího, aniž
byla poskytnuta náhrada, tak jak dekret prezidenta republiky č.
100/1945 Sb. v ustanovení § 7 a násl. předpokládal, k čemuž byl
vytvořen prostor právě v důsledku změny poměrů ve společnosti
nastalé po 25. únoru 1948. Tato změna navíc došla i formálního
výrazu v poměru k dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
a to hned zák. č. 114/1948 Sb., kterým byl zrušen § 10 odst. 2
a 3, podřizující znárodnění správnímu řízení, resp. režimu
vládního nařízení č. 8/1928 Sb., čímž se tak proces znárodnění
stal předmětem komunistické zvůle.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dekret č. 100/1945 Sb.,
spolu s vyhláškou ze dne 27. 12. 1945 č. 120/1946 Ú.l., jsou
předpisy povahy veřejnoprávní, a proto nabytí vlastnictví
znárodněného majetku státem nelze pojmově spojovat s převzetím
znárodněného majetku národním podnikem, jak se uvádí v napadeném
rozsudku Nejvyššího soudu, neboť převzetí jednak charakterizuje
soukromoprávní vztahy a navíc ne všechen znárodňovaný majetek byl,
jak vyplývá z § 14 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
převzat národním podnikem.
Protože obecné soudy nezvážily danou věc z pohledu právních
aspektů shora rozvedených, došlo k porušení práva na soudní
ochranu stěžovatelů, tak jak je zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při
rozhodování vázán zákonem, tedy i § 2 odst. 3 věta druhá zák. č.
87/1991 Sb. Jestliže tedy došlo v projednávané věci k porušení
ústavně zaručených práv, uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnosti vyhovět a z důvodu procesní ekonomie zrušit všechny tři
rozsudky obecných soudů dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. 10. 1997