Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 76/95 ECLI:CZ:US:1995:2.US.76.95 KI-generiert

II.ÚS 76/95 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer II.ÚS 76/95
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. 9. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti E. K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92, a Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 280/92, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení, ve věci uzavření dohody o vydání věci,

Legislator-Regeste

KI-generiert

II.ÚS 76/95 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatelka vytýká oběma stížností napadeným rozsudkům, že bylo porušeno její základní právo zaručené Ústavou České republiky v čl. 10 a Listinou základních práv a svobod v čl. 11 tím, že rozhodující soudy rozhodly, že rozhodným datem přechodu na stát bylo datum 1. 1. 1948, tedy datum, které předcházelo vydání zákona č. 118/1948 Sb.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Otázka vyloučení případů znárodnění s retroaktivním stanovením účinnosti

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. 9. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti E. K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92, a Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 280/92, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení, ve věci uzavření dohody o vydání věci,

t a k t o :

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 28O/94, s e r u š í .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 1. 4. 1995, která došla Ústavnímu soudu České republiky dne 7. 4. 1995, se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 280/94, kterým byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že jako oprávněná osoba podala prostřednictvím svého právního zástupce výzvu k vydání věci, a to domu čp. 312 a pozemku čp. 238 v k. ú. P.8, a to povinné osobě Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Jelikož po podání výzvy došlo k demolici objektu, byla výzva k vydání věci omezena jen na parcelu p. č. 238, která je v majetku Obvodního soudu pro Prahu 8.

Jelikož výzvě nebylo vyhověno, podala stěžovatelka na Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu, kterou se domáhala vydání uvedené nemovitosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 206/92, ze dne 22. 3. 1994, byla tato žaloba zamítnuta s odůvodněním, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období, tj. před 25. 2. 1948, a to na podkladě zákona č. 118/1948 Sb. a na něj navazující vyhlášky č. 2333/48 Ministerstva vnitřního obchodu, a proto se na souzenou věc zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje.

K podanému odvolání Městský soud svým rozsudkem ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 28O/94, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a plně se ztotožnil s jeho závěry.

Ústavní soud České republiky si vyžádal soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 206/92, ze kterého zjistil, že původním vlastníkem výše uvedených nemovitostí byla firma J. K., v. o. s. Tato firma se skládala ze dvou vlastníků, z nichž O. E. nepřežil deportaci transportem do Lodže a také nikdo z jeho potomků nepřežil rok 1945. Majetek firmy byl v době tzv. protektorátu arizován a přešel na německou říši. Proto zbývající vlastník B. K. podal v r. 1947 žádost o restituci majetku, která byla kladně vyřízena dne 23. 3. 1948.

Na základě zákona č. 118/1948 Sb. ze dne 28. 4. 1948 a vyhlášky ministra vnitřního obchodu č. 2333 ze dne 29. 9. 1948 byl podnik znárodněn zestátněním ke dni 1. 1. 1948. B. K. zemřel dne xx. x. 1980 a ve své závěti dne 1. 2. 1975 veškerý svůj majetek odkázal stěžovatelce.

Nemovitosti přešly v r. 1962 na justiční správu Obvodního soudu pro Prahu 8, který je vlastníkem doposud.

Stěžovatelka vytýká oběma stížností napadeným rozsudkům, že bylo porušeno její základní právo zaručené Ústavou České republiky v čl. 10 a Listinou základních práv a svobod v čl. 11 tím, že rozhodující soudy rozhodly, že rozhodným datem přechodu na stát bylo datum 1. 1. 1948, tedy datum, které předcházelo vydání zákona č. 118/1948 Sb.

Dále stěžovatelka vytýká oběma soudům skutečnost, že pro posouzení jejího nároku nepřihlédly k tomu, že sice pozemek byl zastavěn po převzetí státem, ale že k demolici objektu došlo až v květnu 1991, tedy po účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., kdy měla být dispozice s tímto majetkem již omezena.

Posléze stěžovatelka ponechává Ústavnímu soudu České republiky k úvaze, zda v soudy projednávaných případech nedošlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. k porušení rovnosti účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti znovu zdůrazňuje skutečnost, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období.

K námitce stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků v řízení uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby v průběhu celého soudního řízení tuto námitku uplatnila, což neučinila.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že vidí rozpor ve skutečnosti, že stěžovatelka požaduje povinnost uzavření dohody o vydání celé věci, aniž by jakkoliv prokazovala i nárok po původním spoluvlastníku, O. E. Jinak se ztotožňuje se závěry obou rozhodujících soudů.

Ústavní soud České republiky, po vyžádání spisu i s přihlédnutím k vyžádaným vyjádřením, se ve svém rozhodování zaměřil pouze na ústavněprávní stránku věci, tedy na právní argumentaci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 i Městského soudu v Praze, porušující základní lidská práva, ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Není jeho kompetencí, aby zkoumal skutkovou podstatu, která byla předmětem dokazování obvodního soudu, se kterou se Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ztotožnil.

Základní otázkou, kterou se Ústavní soud tedy musel zabývat, je otázka rozhodného období podle zákona č. 87/1991 Sb.

Předmětný zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd učiněných v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Se závěry obou soudů v této otázce nelze zásadně souhlasit, neboť je závaznou právní skutečností, že k vydání zákona č. 118/1948 Sb. došlo dnem 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. Vydáním zákona č. 118/1948 Sb. došlo ke křivdě, jak ji má na mysli ust. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Až do doby vydání zákona č. 118/1948 Sb. právní předchůdce navrhovatelky užíval všech atributů souvisejících s výkonem vlastnického práva, tj. věc držet, užívat, požívat a disponovat s ní. Zákon č. 118/1948 Sb. byl koncipován jako

nástroj třídního boje, jehož účelem bylo upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniklé majetkové křivdy, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je proto nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona č. 118/1948 Sb., tedy k 28. 4. 1948. K majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon č. 87/1991 Sb.

Vyloučení případů znárodnění, ku kterým došlo zákony vydanými v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jen proto, že zákon č. 118/1948 Sb. obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné doby, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva a znamená porušení ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

K tomu nezbývá než dodat, že se Ústavní soud České republiky plně ztotožnil s právními názory, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu bývalé ČSFR,

sp. zn. I. ÚS 597/92

a nálezu Ústavního soudu České republiky,

sp. zn. III. ÚS 114/93

.

Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky, jinak by došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Pokud se týká námitky stěžovatelky, co do porušení rovnosti účastníků řízení, Ústavní soud se ztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze k této otázce a porušení rovnosti účastníků řízení neshledal.

Námitkou nepřipuštění dovolání, vzhledem k projednávané ústavněprávní stránce věci, se Ústavní soud nezabýval, neboť pro projednání ústavní stížnosti byla bez významu.

Ústavní soud České republiky neshledal rovněž důvody k přenesení nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., jak navrhovala stěžovatelka.

Protože základ porušení práva podle Listiny základních práv a svobod je již obsažen v rozhodnutí soudu prvého stupně, byl Ústavní soud České republiky nucen zrušit rozhodnutí obou soudů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 9. 1995