Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 471/05 ECLI:CZ:US:2006:1.US.471.05 KI-generiert

Constitutional Court rules that a defendant's right to court hearing before detention review is violated by absence.

Geschäftsnummer I.ÚS 471/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic declared the lower court's decision to deny the defendant a hearing in detention proceedings unconstitutional. The defendant argued that Article 5(4) of the ECHR requires a court hearing before reviewing a prosecutor's decision to extend detention, which was violated by the lower court's refusal to hear him. The Court ruled that while personal hearings are not always mandatory, they are strictly required when reviewing a prosecutor's decision on continued detention, thereby annulling the lower court's ruling.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Article 5(4) of the Convention; Article 71(3) of the Criminal Procedure Act; The right to a court hearing before a decision on continued detention is absolute and cannot be waived, unlike in other detention review contexts where personal attendance may be optional.

Schlagwörter

KI-generiert
right to court hearing continued detention review Article 5(4) ECHR criminal procedure hearing absence of defendant prosecutor decision review constitutional violation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Article 5(4) of the Convention
Article 71(3) of the Criminal Procedure Act
3 a při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst.
Article 44(2) of the Act on the Constitutional Court
Podle ustanovení § 44 odst.
Article 82(1) of the Act on the Constitutional Court
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K nutnosti slyšení obviněného soudem při rozhodování o dalším trvání vazby

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 10. ledna 2006

sp. zn. I. ÚS 471/05

ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 13. 6. 2005 č. j. ZT 120/2005-680 a rozhodnuto, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě.

Usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7 se zrušuje.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2005 napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 63/2005-7 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 13. 6. 2005 č. j. ZT 120/2005-680 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž bylo podle 71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě.

Stěžovatel tvrdí, že okresní soud pochybil při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení státního zastupitelství.

Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; publikován pod č. 239/2005 Sb.), dle kterého je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

Stěžovatel uvádí, že znalost názoru obviněného tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zastupitelství se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je, dle stěžovatele, podstatným znakem kontradiktornosti řízení.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené usnesení okresního soudu zrušil.

II. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že okresní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele a bez jeho slyšení. Takto postupoval dle své dosavadní praxe. Státní zastupitelství je toho názoru, že okresní soud měl jednat po slyšení stěžovatele, vzhledem k tomu, že dne 17. 6. 2005 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

, dle kterého je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Státní zastupitelství se domnívá, že ústavní stížnost je důvodná.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud. Ten ve svém vyjádření uvedl, že nevěděl o příslušném bodu nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

, neboť tento nález byl ve Sbírce zákonů publikován pouze několik dní před jeho rozhodováním o stížnosti obviněného. Věděl pouze o tom, že byl zrušen § 242 odst. 2 trestního řádu a je tedy možné stěžovatele vyslechnout. Okresní soud vycházel z toho, že v trestním řádu není upravena žádná povinnost soudu předvolat obviněného k řízení při neveřejném zasedání. Přítomností obviněného před soudem se zabývají jen ustanovení o hlavním líčení a veřejném zasedání a tento problém neřeší ani ustanovení čl. 5 a 6 Úmluvy. Dle okresního soudu je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zastáván názor, že obviněný má právo být slyšen před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby, pokud o to požádá. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z předpokladu, že obviněnému nic nebránilo, aby o slyšení před soudem požádal. Obviněný má svého obhájce, který je osobou práva znalou a může mu v tomto směru dávat odborné rady. Protože stěžovatel o slyšení před rozhodnutím o jeho stížnosti nepožádal, bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti, když okresní soud dospěl k závěru, že obviněný nebude na svých právech nijak zkrácen. Okresní soud vycházel z předpokladu, že stěžovateli nebylo bráněno vypovídat před soudem, ale že nevyužil svého práva před soudem vypovídat.

III. Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal část spisu státního zastupitelství sp. zn. ZT 120/2005 (dále jen "spis státního zastupitelství"). Na základě spisu státního zastupitelství Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.

Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

, ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu

Pl. ÚS 45/04

.

Jak vyplývá ze spisu státního zastupitelství, okresní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení. S odkazem na nález

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

Ústavní soud shledává, že absencí osobního slyšení bylo v tomto případě porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Co se týče poukazu okresního soudu na možnost obviněného o osobní slyšení požádat, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na svůj nález

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Takováto námitka okresního soudu by mohla být relevantní v jiných případech rozhodování o vazbě, totiž při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 a při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu, na která nelze vztáhnout stejný kategorický závěr (znovu viz nález

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

). V posledně uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly. V projednávané věci však šlo o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a v tomto případě, jak již bylo řečeno, je osobní slyšení nutné vždy.

Pokud jde o odkaz okresního soudu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud si je jí vědom, včetně rozhodnutí Kampanis v. Greece (19/1994/466/547), ve kterém Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení práv stěžovatele v případě, kdy stěžovatel nepožádal o osobní slyšení ve lhůtě, kterou mu k tomu stanovila řecká právní úprava. Ústavní soud také souhlasí s Evropským souden pro lidská práva v tom, že právo na osobní slyšení při rozhodování o trvání vazby není právem, které by za žádných okolností nesneslo jakékoliv procesní omezení. Ústavní soud nicméně připomíná, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vždy odrážejí individuální okolnosti projednávaných případů a rozdílnosti národních právních úprav. Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře interpretuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy v kontextu současné české právní úpravy shora uvedeným způsobem.

IV. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že státní zastupitelství, okresní soud i stěžovatel vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.