IV.ÚS 3092/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PLESOLAR s.r.o., se sídlem Vídeňská 172, Vestec, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017 č. j. 13 Co 226/2017-106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 4. 2017 č. j 51 C 241/2016-74 ve věci žalobkyně PLESORAL s.r.o. (dále "žalobkyně" nebo také "stěžovatelka"), za níž jedná soudem ustanovený (hmotněprávní) opatrovník obchodní společnosti, proti žalované Sea Holding, a.s. (dále jen "žalovaná"), o vydání účetních dokladů, zastavil řízení. Důvodem byla skutečnost, že žalobkyně, jejímž jménem jednal jednatel Josef Paul (jeden ze tří jejích společníků; dále jen "jednatel"), vzala před započetím jednání žalobu zpět. Jednatel byl podle výpisu z obchodního rejstříku oprávněn jednat za žalobkyni. Soud konstatoval, že zpětvzetí žaloby učinila osoba k tomu oprávněná a s ohledem skutečnost, že tak učinila ještě před započetím jednání, nezkoumal ani, zda s tímto procesním úkonem souhlasí žalovaná (§ 96 odst. 2 a odst. 4 o. s. ř.).

Městský soud v Praze napadeným usnesením zastavil odvolací řízení. Dovodil, že (hmotněprávní) opatrovník žalobkyně není k podání odvolání v této věci subjektivně legitimován, neboť v řízení před soudem není oprávněn jednat jejím jménem. Odvolací soud zdůraznil, že jednatel, který vzal žalobu o vydání účetních dokladů zpět, je samostatně jednajícím jednatelem žalobkyně, zatímco soud při jmenování opatrovníka (§ 165 odst. 2 o. z.) omezil jeho funkci přesně specifikovaným účelem. Městský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 a 29 Cdo 4384/2015) a připomněl, že jmenování opatrovníka je z povahy věci opatřením dočasné povahy, které trvá po dobu, než budou valnou hromadou zvoleni noví jednatelé (§ 487 odst. 2 o. z.) a poté jeho funkce bez dalšího zaniká. Jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. je dočasným a krajním řešení (ultima ratio) a je nástrojem ochrany veřejného zájmu. V souzené věci byl rozsah činnosti opatrovníka rozhodnutím, kterým byl ustanoven, konkretizován, přičemž uplatňování právních nároků opatrovance (žalobkyně) u soudu do jeho činnosti zahrnuto nebylo a s ohledem na to, že rozsah činnosti opatrovníka je třeba vykládat restriktivně, tak ani být nemohlo. Odvolací soud proto - stejně jako soud prvního stupně - uvedl, že jednatel byl oprávněn podáním ze dne 22. 9. 2016 jednat jménem žalobkyně a vzít žalobu zpět. Městský soud proto uzavřel s tím, že odvolací řízení pro neodstranitelný nedostatek jeho podmínek [v podobě oprávnění (pověření) opatrovníka žalobkyně k jednání jejím jménem v tomto řízení] zastavil.

Stěžovatelka poukázala na konkrétní skutkové okolnosti souzené věci a uvedla, že opatrovník byl soudem ustanoven právě proto, aby ochránil všechny její zájmy (mimo jiné i její majetek a vlastnické právo k němu) a nelze souhlasit s tím, aby opatrovník nebyl oprávněn vymáhat její nárok u soudu. Tato okolnost by omezovala jeho působnost obstarávat záležitosti opatrované osoby.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 173/02

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Jedná se o výše připomenutou argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 4 a především Městského soudu v Praze (srov. také odkazy na citovaná ustanovení a uvedenou judikaturu), k níž Ústavní soud nemá v zásadě co dodat.

Ústavnímu soudu proto nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež Městský soud v Praze již přesvědčivě popřel. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti akceptuje. Jejich argumentaci považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu