II.ÚS 1453/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Kučery, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, AK se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017 č. j. 38 Co 354/2016-114 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 10. 2016 č. j. 4 C 295/2015-96, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2016 č. j. 4 C 295/2015-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. U Okresního soudu v Hodoníně proběhlo soudní řízení ve věci rozvodu manželství. Okresní soud v Hodoníně rozhodl tak, že výrokem I. manželství uzavřené mezi stěžovatelem Ing. Radkem Kučerou a Lenkou Kučerovou rozvedl a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit manželce náklady řízení ve výši 18 340,67 Kč. Usnesením č. j. 4 C 295/2015-100 ze dne 2. 11. 2016 okresní soud ve výrokové části svého rozsudku pod bodem II. opravil chybně uvedenou částku nákladů řízení ve znění 18 340,67 Kč a nahradil ji částkou 17 070,17 Kč.

3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil a uložil povinnost stěžovateli zaplatit manželce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 464,- Kč.

4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné usnesením odmítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že příčinu rozvratu manželství spatřuje soud v chování manžela vůči manželce, který navazoval v průběhu manželství mimomanželské poměry, žárlil na manželku, kontroloval ji a omezoval její styky s kamarádkami. Tento závěr soudu však podle jeho názoru nevyplývá z provedeného dokazování. Náhradu nákladů řízení soud přiznal podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, kdy to odůvodňují okolnosti případu a v daném případě je soud spatřuje v tom, že to byl manžel, který výhradně zavinil rozpad manželství a neprokázal, že manželka uzavřela mimomanželský poměr s jinou ženou, jak tvrdil. Stěžovatel se neztotožňuje se skutkovými závěry, které učinil okresní soud. Je přesvědčen, že důkazy, které byly provedeny, nebyly soudem řádně zhodnoceny jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Soud nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, kdy tvrzení manželky nebylo nikterak prokázáno a k jejímu tvrzení byli vyslechnuti pouze někteří svědci.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 457/05

,

III. ÚS 4612/12

a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz.

8. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i nákladový výrok, avšak pouze z toho pohledu, zda není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity zásahu do základního práva nepředstavuje závažný exces.

9. Takovou excesivní povahu však napadený nákladový výrok soudu nemá. Zákonodárce v ustanovení § 23 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb. užil formulace "náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu", čímž poskytl soudům prostor pro individuální úvahu v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, věci. Takovou úvahu použily oba obecné soudy v nyní projednávané věci. Z napadeného rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud jasně a srozumitelně vyložil, jaké konkrétní okolnosti považuje v dané věci za natolik specifické, že odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení manželce stěžovatele. Odvolací soud se argumentací stěžovatele podrobně zabýval, avšak v jeho tvrzeních neshledal žádnou relevantní okolnost, která by nákladový výrok byla schopna zvrátit ve prospěch stěžovatele. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

10. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu