III.ÚS 708/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Bilka, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012 č. j. 20 Cdo 3069/2012-223, Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 54 Co 46/2012-62 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 8. 2011 č. j. 68 EXE 3371/2011-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2013 a doplněné podáním doručeným dne 9. 3. 2013, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud z důvodu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho exekuční věci, a dále žádá "vrácení k jednání o otázce zásadního právního významu - místní nepříslušnosti soudu OSP4, MSP, NSCR pro tento případ", přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 4 zaslání žaloby a usnesení z období let 2003 - 2008 a dokumentů souvisejících s exekučním řízením a konečně se domáhá odškodnění ve výši 9 000 000 euro.

Stěžovatel tak činí, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz věci ústavních stížností vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 1260/08

,

II. ÚS 1122/12

,

II. ÚS 2129/12

a

I. ÚS 3520/12

).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj