III.ÚS 588/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LI - MU s. r. o., se sídlem v Praze 1, Lannova 2061/8, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 10 Af 4/2013-151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve výši celkem 80 000 Kč [dle § 6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), a dle položky 18 bod 2 písm. a) a položky 20 Sazebníku soudních poplatků]. Stěžovatel oponuje způsobu, kterým soud výši soudního poplatku sestavil, jenž je podle jeho názoru "nejen disproporční, ale také protiústavní".

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Nepřípustná je ústavní stížnost - coby důsledek uplatněného principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to jak prostředky opravné tak i jiné, s nimiž je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydaném v soudním řízení. V nálezu

sp. zn. I. ÚS 664/03

ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) dovodil, že v případě nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku je možno ústavní stížnost podat teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti následnému usnesení o zastavení řízení; i v případě, že účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas zaplatí a řízení zastaveno není, právní řád poskytuje procesní prostředek, jímž může dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (viz § 12 zákona o soudních poplatcích), a který je nezbytné vyčerpat.

K tomu se dodává, že usnesení vyzývající stěžovatele k zaplacení soudního poplatku samo o sobě není způsobilé zasáhnout do jeho sféry základních práv a svobod (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1929/10

ze dne 27. 10. 2011) a není konečným rozhodnutím v řízení, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovými rozhodnutími jsou právě ta, jež byla výše předznačena (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 809/08

ze dne 5. 5. 2008, zn.

II. ÚS 2104/08

ze dne 28. 11. 2008,

sp. zn. IV. ÚS 887/07

ze dne 10. 5. 2007, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1259/08

ze dne 16. 7. 2008,

sp. zn. II. ÚS 2349/10

ze dne 7. 9. 2010,

sp. zn. III. ÚS 581/11

ze dne 10. 3. 2011, či usnesení

sp. zn. II. ÚS 1216/12

ze dne 17. 4. 2012).

Ústavní stížnost je tudíž namístě posoudit jako nepřípustnou; z ústavní stížnosti se ani nepodává, že by se stěžovatel již vydal jednou z výše vytýčených cest a dosáhl konečného rozhodnutí (v poplatkové "věci"), které by bylo Ústavním soudem věcně přezkoumatelné.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zaznamenává se, že zcela shodně rozhodl Ústavní soud usnesením

sp. zn. III. ÚS 4265/12

ze dne 19. prosince 2012.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj