IV.ÚS 526/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Oskara Honische, 2) Ing. Evy Honischové a 3) Slavka Klenovsky-Maywega, všech zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, AK se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 11 C 148/2011-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na porušení svých práv zakotvených v čl. 11 odst. 2 a odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 zřejmě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh předcházejícího řízení před obecným soudem, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde sice návrh přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto skutečnosti odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci splněny nebyly.

Obecný soud v napadeném rozhodnutí vycházel z důkazů vlastnictví vedlejšího účastníka k předmětným parcelám spolehlivě osvědčujících, stejně jako z důkazů, z nichž opodstatněně dovodil rozsah jejich užívání všemi žalovanými (tedy i stěžovateli), přičemž výši takto jimi získaného bezdůvodného obohacení určil podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku po přihlédnutí k výši přiměřeného nájemného z pozemků v dané lokalitě. Interpretaci i aplikaci podústavního práva Obvodním soudem pro Prahu 5 považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Na řádné a přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí přijatého tímto soudem lze proto ve zbytku odkázat.

K řečenému pak možno dodat, že ve skutkově i právně obdobných věcech rozhodoval Ústavní soud usneseními III. 532/12 a

IV. ÚS 530/12

(dostupná na http://nalus.usoud.cz), pročež na rozhodovací důvody těmito rozhodnutími vyložené je i zde možno pro stručnost odkázat.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebylo dotčeno, tím méně pak porušeno, žádné základní právo stěžovatelů. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 16. ledna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu