IV.ÚS 2515/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. R., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, AK se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, č. j. 25 Co 117/2012-43 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením o porušení základních lidských práv ústavně jí zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že zavázal žalovanou (stěžovatelku) k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalobce.

Obsah ústavní stížnosti ani další podrobnosti o řízení před obecnými soudy není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn k běžnému instančnímu přezkumu jejich rozhodovací činnosti. Do té zasahuje pouze za předpokladu, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud konstantně judikuje, že spory o nákladech řízení nedosahují úrovně zásahu do práva na spravedlivý proces a do lidských práv obecně (z poslední doby např.

sp. zn. III. ÚS 1309/12

, dále

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelkou zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu, tedy rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 2153/11

(dostupné na http:// nalus.usoud.cz), pak do jisté míry rozvádí tuto argumentaci, i když rezolutní závěr mírní s poukazem na naprosté excesy. Tímto excesem byla v tehdy rozhodovaném případu naprostá absence odůvodnění vydaného rozhodnutí.

Závěry, které učinil Ústavní soud ve věci

sp. zn. III. ÚS 2153/11

, však nelze aplikovat na případ stěžovatelky. Napadené usnesení Městského soudu v Praze se ve svých důvodech dostatečně zaobírá výroky o náhradě nákladů řízení a stěžovatelka tedy nemůže opodstatněně tvrdit, že enunciát stěžovaného rozhodnutí odůvodnění naprosto postrádá.

Fakt, že stěžovatelka nesouhlasí s důvody, které městský soud k rozhodnutí vedly, je pro Ústavní soud irelevantní, neboť, jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jejich rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska zásahu do základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena plná moc advokáta. Vyzývat stěžovatelku k odstranění této vady nepovažoval však Ústavní soud, při závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, za nezbytné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu