I.ÚS 3371/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zast. JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 371/19, Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 15.6.2012, č.j. 14 Co 140/2012-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.1.2012, č.j. 6 C 233/2010-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka, s tvrzením o porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozsudků vydaných ve sporu o určení výše nároku podle zák. č. 229/1991 Sb. V ústavní stížnosti, kromě jiného, uvedla, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 30.8.2012 dovolání u Nejvyššího soudu.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj