IV.ÚS 3415/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012 č. j. 29 Co 566/2011-170 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 8. 2011 č. j. 34 C 598/2007-128 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 5. 9. 2012 doručena ústavní stížnost, kterou si stěžovatel sepsal sám a ve které navrhl zrušení shora označených rozsudků.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2005, již osm ústavních stížností, z nichž sedm jich bylo odmítnuto pro neodstranění vad, zejména proto, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z těchto řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (např. v řízení

sp. zn. III. ÚS 2932/10

,

sp. zn. II. ÚS 3050/10

aj.).

Podobně jako ve stěžovatelově věci vedené Ústavním soudem v řízení

sp. zn. I. ÚS 251/11

vychází Ústavní soud z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zanechat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.

Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. září 2012

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj