I.ÚS 2695/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatele Ing. O. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012 č. j. 18 Co 96/2012-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2011 č. j. 15 C 158/2011-53, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci o náhradu škody, jež měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zákona č. 58/1969 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném). Ve velmi podrobném návrhu stěžovatel popsal genezi případu, z něhož uplatněný nárok vyvozoval, a brojil vůči jednotlivým argumentům obecných soudů, které považuje převážně za formalistické a nekorektní. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, pročež se posléze domáhal, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Již napadený rozsudek soudu I. stupně totiž vychází (krom jiného) i z rozhodovacího důvodu, dle něhož škoda (jakožto jeden z komponentů tvořících základ objektivní odpovědnosti státu za škodu) musí být postavena najisto. V kontextu rozhodované záležitosti stěžovatele soud konstatoval, že v době jeho rozhodování není možné jednoznačně určit výši škody, neboť pokud by byl stěžovatel úspěšný v řízení konkursním, mělo by to za následek, že by mu předmětná částka byla vyplacena dvakrát. Jinými slovy řečeno, argumentace byla vedena v tom směru, že v daném případě nejprve musí být rozhodnuto, zda a v jaké výši budou uspokojeny nároky stěžovatele v jiném řízení (dosud neskončeném konkursním řízení), přičemž teprve poté bude možno posuzovat, zda v té části, v níž jeho nároky případně uspokojeny nebudou, odpovídá stát za škodu, která stěžovateli dle něj (jeho skutkových tvrzení) vznikla. Vyšel tedy z toho, že existence předpokladů zakládajících objektivní odpovědnost státu za škodu, tj. v tom rámci i škoda a její přesná výše, musí být v soudním řízení bezpečně prokázána.

Tato interpretace relevantního právního rámce není výrazem svévole a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 677/07

,

IV. ÚS 1181/07

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

); naopak sluší se říci, že ji potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (kupř. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1804/2010, dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz), jemuž sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů primárně (ex lege) přísluší (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva (srov. i shodný právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2095/12

), je sám o sobě podmínkou dostatečnou pro založení výroků rozhodnutí stěžovatelem kritizovaných. V důsledku toho nelze tvrdit, že by - posuzováno pod aspektem ústavněprávní ochrany, a tudíž z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku - došlo k porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod. Reagovat za této situace na ostatní námitky v ústavní stížnosti obsažené by bylo, pro tento dostačující důvod, nadbytečné.

Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu