III.ÚS 1849/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Štěpánem Tylem, advokátem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 17 Co 436/2011-244, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, jímž mu nebylo vyhověno. Podle jeho názoru bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění Městského soudu v Praze o jeho současných majetkových poměrech jsou v extrémním rozporu s předloženými důkazy. Městský soud v Praze nijak nepřihlédl k jeho doloženým aktuálním nepříznivým majetkovým poměrům a namísto toho však svá zjištění o jeho majetkových poměrech nepřípustně dovozoval ze skutečností, které se staly v minulosti.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 27. června 2011 č. j. 21 C 63/2011-165 Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrhy stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Při zkoumání majetkových poměrů stěžovatele soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že podle zprávy soudní exekutorky Mgr. I. P. v řízení pod sp. zn. 082 EX 72/08 jsou ve prospěch stěžovatele, jako oprávněného, prováděny srážky ze mzdy, kdy dosud bylo ke dni 26. 4. 2011 vyplaceno 157 070 Kč. S odkazem na podmínky, uvedené v § 138 OSŘ, soud prvního stupně dospěl k závěru, že finanční situace stěžovatele mu zaplacení poplatku umožňuje. Ve smyslu § 30 odst. 1 OSŘ z téhož důvodu zamítl soud i žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení. O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na základě zkoumání poměrů stěžovatele a s odkazem na ustanovení § 138 OSŘ se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že poměry žalobce osvobození od soudního poplatku (jehož výše činí 3 000 Kč) nedovolují.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ je nutno připomenout, že při rozhodování o ústavních stížnostech ve věcech nepřiznání osvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně postupuje velmi zdrženlivě. Vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Případy, kdy ústavní stížnost věcně posuzoval, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn. IV. ÚS 289/03

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. O takový případ se zde nejedná. Obecné soudy obou stupňů rozhodly v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž odvolací soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, obsaženými v jeho odvolání. Ústavní soud v dalším odkazuje na závěry odvolacího soudu, neboť považuje za nadbytečné zde cokoli z nich opakovat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu