III.ÚS 1834/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. H. a 2. Ing. J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2012 č. j. 4 Co 9/2011-100, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2011 č. j. 99 C 11/2007-92 a ze dne 21. 9. 2006 č. j. 25 Co 336/2006-125, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2006 č. j. 6 C 210/2002-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 17. 5. 2012 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů v jejich věci a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".

Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyli stěžovatelé zastoupeni advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež oba stěžovatelé u Ústavního soudu vedli, se podává, že tento postup (jímž ignorují povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byli Ústavním soudem opakovaně poučeni, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a vyzýváni k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 2056/11

,

sp. zn. II. ÚS 740/11

,

sp. zn. III. ÚS 452/11

,

sp. zn. II. ÚS 404/11

,

sp. zn. III. ÚS 340/11

,

sp. zn. IV. ÚS 1270/10

,

sp. zn. IV. ÚS 1836/10

,

sp. zn. III. ÚS 2371/10

,

IV. ÚS 29/08

a další). Významné též je, že stěžovatelé v těchto věcech k výzvě Ústavního soudu formální a obsahové nedostatky návrhu neodstranili a to ani v prodloužené lhůtě.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006

sp. zn. III. ÚS 5/06

, ze dne 28. 4. 2009

sp. zn. I. ÚS 987/09

, ze dne 18. 5. 2010

sp. zn. II. ÚS 1361/10

, ze dne 18. 5. 2010

sp. zn. IV. ÚS 1273/10

, a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11 a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly oběma stěžovatelům objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

I v této věci se Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh stěžovatelů bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj