III.ÚS 1132/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2012 č. j. 29 A 4/2011-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ve kterém jako žalobce neuspěl. V ústavní stížnosti mj. uvedl, že z důvodu opatrnosti podal proti napadenému usnesení současně s ústavní stížností i kasační stížnost.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze subsidiární povahy ústavní stížnosti vyplývá, že ochrana základních práv a svobod Ústavním soudem nastupuje až tehdy, kdy své povinnosti ochránit základní práva a svobody ve smyslu čl. 4 Ústavy nedostály soudy obecné. K vyčerpání posledního procesního prostředku k ochraně práva přitom nestačí pouze jeho řádné uplatnění, nýbrž o něm musí být i rozhodnuto.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je kasační stížnost podle § 102 soudního řádu správního právním prostředkem, jehož vyčerpání je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Poučení o možnosti podat kasační stížnost bylo obsaženo i v napadeném usnesení, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že tuto možnost využil. Současné podání kasační a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ústavní soud nemůže rozhodnutí Nejvyššího správního soudu předjímat. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2012

Jiří Mucha v. r.

soudce Ústavního soudu