IV.ÚS 1727/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, AK se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 8 Cmo 145/2009, resp. jinému zásahu Vrchního soudu v Olomouci v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem ve smyslu ustanovení § 183k obchodního zákoníku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. června 2011 doplněnou podáními ze dne 12. ledna 2012 a dne 6. března 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodnutí soudu o tom, že v označeném řízení nebude se stěžovatelem pokračováno jako účastníkem řízení na straně navrhovatele, bylo vyjádřeno ve formě sdělení, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud, v případě, že sdělení soudu nebude považovat za rozhodnutí, posoudil postup Vrchního soudu v Olomouci jako jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž je stěžovateli znemožněno účastnit se řízení zahájeného u Krajského soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 Cm 114/2005 a dále vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 Cmo 145/2009 a aby tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele.

Stěžovatel uvedl, že v řízení, ve kterém se domáhá účastenství, jde o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a určení jiné výše protiplnění podle ustanovení § 183k obchodního zákoníku. Řízení bylo zahájeno k návrhu Ing. T. V. a Ing. T. K. proti obchodní společnosti OKD, a. s., se sídlem v Ostravě a společnosti RPG INDUSTRIES SE se sídlem na Kypru. V průběhu odvolacího řízení uzavřel T. K. se stěžovatelem smlouvu o postoupení části své pohledávky, jeho návrhu na připuštění vstupu stěžovatele do řízení však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 145/2009-797 nevyhověl. Usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 16. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 2403/2010-813, vrchní soud však dal i poté najevo, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení na straně navrhovatele nebude pokračovat. S tímto závěrem projeveným dne 8. 4. 2011 ve formě sdělení adresovaného JUDr. Josefu Skácelovi stěžovatel nesouhlasil, neboť měl za to, že předmětná pohledávka byla způsobilá k postoupení a jemu jako majiteli její části svědčí právo být účastníkem řízení na straně navrhovatele.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2011 vyjádřil přesvědčení, že svým sdělením žádná práva stěžovatele neporušil a že forma jeho procesního postupu odpovídala pokynu Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení ze dne 16. 11. 2010 čj. 29 Cdo 2403/2010-813. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že postoj k účastenství stěžovatele v projednávané věci bude odůvodněn v rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

V replice ze dne 26. 7. 2011 stěžovatel setrval na své argumentaci o upření práv spojených s účastenstvím v řízení. Zopakoval, že se proti sdělení soudu nemá možnost bránit a jeho obrana až po vydání rozhodnutí ve věci samé by nemusela být efektivní, neboť by se o takovém rozhodnutí vůbec nemusel dovědět. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2403/2010 stěžovatel uvedl, že hmotně právní sukcese se projeví bez dalšího v okruhu účastníků řízení, neboť účastenství je tu přímo spjato s tím, o čí práva nebo povinnosti má v řízení jít.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2012 stěžovatel připojil informaci o zastavení řízení o dovolání proti sdělení/přípisu Vrchního soudu v Olomouci.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2010 čj. 8 Cmo 145/2009-797, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 2403/2010-813, sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 2742/2011-854 připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl návrhu na vstup stěžovatele do řízení na straně navrhovatelů, neboť na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, podle které měla převáděná pohledávka vzniknout až na základě rozhodnutí soudu, dospěl k závěru, že postupovaná pohledávka dosud neexistuje. Nejvyšší soud v dovolacím řízení usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil s tím, že ustanovení § 107a o. s. ř. o singulární sukcesi se v nesporném řízení nepoužije. Podle dovolacího soudu, zjistí-li soud právní skutečnost, s níž je spojen převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde, nebo je-li taková skutečnost soudu oznámena některým z účastníků, pokračuje soud v řízení s procesním nástupcem poté, kdy o pokračování v řízení s procesním nástupcem uvědomí účastníky i procesního nástupce přípisem či usnesením o vedení řízení podle § 167 o. s. ř. Přípisem ze dne 8. 4. 2011, označeným jako sdělení a adresovaným JUDr. Josefu Skácelovi, který je právním zástupce navrhovatele T. K. a právním zástupcem stěžovatele v dovolacím řízení, Vrchní soud v Olomouci sdělil, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nebude v tomto řízení pokračováno. Dovolání stěžovatele proti přípisu Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud zastavil, neboť dovoláním nelze napadnout přípis odvolacího soudu nemající povahu rozhodnutí. V závěru odůvodnění usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud postupoval v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti, podmínky její přípustnosti a projednatelnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnosti oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatel napadl sdělení obecného soudu, které z opatrnosti označil za rozhodnutí. Ústavní soud dal již dříve najevo, že se hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu "rozhodnutí", podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 16/96

ze dne 6. 1. 1997, U 1/7 SbNU 325). I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat označené sdělení za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřichází proto v úvahu vyslovení rušícího nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv. Ve vztahu ke sdělení Vrchního soudu v Olomouci nelze tedy kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit.

Stěžovatel alternativně označil postup odvolacího soudu, který s ním odmítl jednat jako s účastníkem řízení, jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Jiný zásah orgánu veřejné moci Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).

V projednávané věci stěžovatel podrobil kritice stav, kdy jej obecný soud nepovažuje za účastníka řízení a nejedná s ním. Ústavní soud vzal v úvahu, že odvolací soud usoudil o účastenství stěžovatele v řízení na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, které váže existenci pohledávky na očekávané rozhodnutí soudu, resp. smluvní strany předpokládají nulovou výši pohledávky, bude-li soudem určeno protiplnění nižší než 1 010 Kč na jednu akcii minoritních akcionářů; tuto výši protiplnění určila valná hromada. Ústavní soud respektuje, že obecný soud je kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi které patří i podmínky na straně účastníků řízení. Pokud Vrchní soud v Praze dovodil, že pro vstup stěžovatele do řízení nebyly dány zákonné podmínky, a důvody svého rozhodnutí blíže vyložil, rozvedl a opřel o adekvátní zjištění plynoucí z označeného smluvního ujednání, pak Ústavní soud i za situace, že předmětné usnesení obecného soudu (ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 8 Cmo 145/2009) bylo (z procesních důvodů) zrušeno, neshledal důvod ke svému zásahu a závěr Vrchního soudu v Olomouci respektoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci, neboť šlo o návrh, k jehož projednání není příslušný; ústavní stížnost směřující proti jiného zásahu Vrchního soudu v Olomouci odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu