I.ÚS 149/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem Nový Bydžov, Masarykovo nám. 1144, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1995, čj. 23 Cm 480/93 - 265, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, čj. 1 Cmo 148/2001 - 307, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, čj. 32 Odo 991/2002 - 334, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2004, čj. 42 Cm 28/2004 - 26, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, čj. 2 Cmo 121/2005 - 40, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006, čj. 42 Cm 28/2004 - 66, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2008, čj. 43 Cm 9/2006 - 143, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, čj. 2 Cmo 237/2008 - 203, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2011, čj. 23 Cdo 4070/2009 - 242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že v řízení šlo o otázku, podle jakých právních ustanovení měla být uzavřena smlouva o dodávce vody, zda stačila forma ústní či byla potřeba forma písemná. Tvrdil, že byla, někdy v lednu 1990, uzavřena pouze ústní smlouva na odběr vody, a to za situace že již od srpna 1989, za souhlasu Vodohospodářské a obchodní společnosti, a. s., vodu odebíral. Podle stěžovatele tak byla uzavřena řádná smlouva na odběr vody a činností Vodohospodářské a obchodní společnosti, a. s., která mu dodávku vody zastavila, mu vznikla majetková škoda. Obecné soudy tak jeho právu upřely ochranu na úkor ochrany práva jiného. Z jejich postupu je stěžovatel rozladěn a pociťuje nespravedlnost.

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy, jehož pokračováním bylo i řízení obnovené, bylo prokázání uzavření ústní smlouvy na dodávku vody.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.

Po seznámení s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním a pokračováním v nekončící polemice (ve věci byla povolena též obnova řízení) o otázce, zda byla mezi stěžovatelem a žalovanou Vodohospodářskou a obchodní společností, a. s., uzavřena ústní či písemná smlouva o dodávce vody či nikoli, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvedl nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Jeho argumenty jsou tak jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů o tom, že v řízení se mu nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky byla uzavřena písemná či ústní smlouva o dodávce vody do jeho keramické dílny. Pokud tedy žalovaná odpojila přípojku vody k jeho dílně, neporušila tím žádnou povinnost uloženou jí zákonem či smlouvou. Proto tedy neodpovídá za škodu, stěžovateli eventuálně vzniklou, v souvislosti s odpojením přípojky. Závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o čemž svědčí i skutečnosti, že věc prošla celkem 2x řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu