III.ÚS 3809/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele T. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 30 Co 372/2011-91, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. března 2011 č. j. 12 C 143/2010-63, kterým tamní soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, projednávanou v řízení na základě zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle jeho přesvědčení délka řízení o ochranu osobnosti, které trvalo (při rozhodování na třech instancích) čtyři roky a dva měsíce, oproti náhledu obecných soudů již znamená "výrazné vybočení" ze standardní délky řízení a takto i negativní zásah do jeho psychické sféry. Z důvodu požadované veřejné omluvy v daném řízení proto konstatování porušení práva ze strany státu nestačí, nýbrž mu měla být přisouzena peněžitá náhrada nemateriální újmy. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel citoval část nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 192/11

, v níž se uvádí, že Ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho odbor odškodňování i přes opakovaná upozornění ze strany Ústavního soudu evidentně i nadále neguje účel institutu náhrady škody způsobené státem. Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že tomu tak ve stěžovatelem kritizované věci není. Interpretace relevantního právního rámce provedená Městským soudem v Praze není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 677/07

,

IV. ÚS 1181/07

), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

); naopak odůvodnění rozhodnutí na tento výklad dostatečně odkazuje. Úvahy soudu se pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež lze na obsah odůvodnění předmětného rozsudku odkázat s tím, že kontrapozici vůči nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 192/11

rovněž nezakládá.

V důsledku toho byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu