II.ÚS 3857/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Š. S., bez právního zastoupení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 21. 12. 2011 došel Ústavnímu soudu návrh označený jako "ústavní stížnost" proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 12. 2009 č. j. 16 C 400/2009-24, č. j. 76 EX 317/10-13 a č. j. 35 EXE 913/2010. Návrh stěžovatel sepsal sám, jako ústavní stěžovatelka je v podání označena V. H. K návrhu není přiložena plná moc advokáta, kterou by stěžovatele v řízení před soudem zastupoval.

Ústavní soud přezkoumal návrh a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť dle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být tato osoba v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.

Z obsahu návrhu je patrné, že jej podává stěžovatel, a to jménem V. H., kterou jako stěžovatelku výslovně ve svém návrhu označuje a jejíž ústavně zaručená práva měla být postupem soudu porušena. Z podání nijak nevyplývá, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, i celý návrh je koncipován tak, že stěžovatelka, nikoli stěžovatel, žádá soud o zrušení označených rozhodnutí.

Ústavní soud shledává typicky jako neoprávněnou k podání ústavní stížnosti osobu, která podává ústavní stížnost za někoho jiného. Není možné podávat ústavní stížnost za jinou osobu, aniž je tvrzeno, že do práv stěžovatele bylo zasaženo (actio popularis) (viz. např. usnesení sp. zn. I ÚS 1172/09 dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud dále uvádí, že podání navrhovatele nelze interpretovat tak, že stěžovatelem není navrhovatel, ale že stěžovatelkou je - v intencích zákona o Ústavním soudu právně nezastoupená - V. H. Z předchozích podání navrhovatele je totiž zřejmé, že ani takový postup by k meritornímu projednání dané ústavní stížnosti nevedl. V duchu zásad procesní ekonomie proto Ústavní soud podání posuzoval jako návrh na zahájení řízení Š. S., a nikoli V. H., kteroužto z výše uvedených důvodů ani nevyzýval k odstranění vad podání, spočívajících mj. v absenci právního zastoupení advokátem.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že je mu z úřední činnosti známo, že navrhovatel vedl a vede před Ústavním soudem více jak dvě desítky řízení, v nichž dosud ani jednou nesplnil povinnost odstranit vady návrhu a zajistit si právní zastoupení advokátem, ačkoliv o této podmínce pro podání ústavní stížnosti, i o následcích jejího nesplnění, byl opakovaně poučen. Naprostá většina těchto řízení proto skončila odmítnutím návrhu pro neodstranění vad. V této věci je navíc zřejmé, že ani opakované poučení by objektivně nemohlo vést k jinému výsledku než k odmítnutí ústavní stížnosti. Usnesením o odmítnutí pro neoprávněnost navrhovatele skončila např. navrhovatelem zahájená řízení před Ústavním soudem

sp. zn. II. ÚS 3322/10

,

sp. zn. I. ÚS 1713/08

,

sp. zn. II. ÚS 2893/07

.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj