IV.ÚS 1761/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlo, advokátem se sídlem v Praze 6, Radčina 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 575/2010 ze dne 15. 2. 2011 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 78/2003 ze dne 5. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu a právu vlastnickém, zakotveným v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V důsledku toho se domáhal, aby Ústavní soud předmětné rozsudky nálezem zrušil. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 78/2003, který si připojil, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností kritizovaná rozhodnutí stěžovatel napadl rovněž dovoláním.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007

sp. zn. IV. ÚS 393/06

[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.

Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Pavel Holländer

soudce zpravodaj