III.ÚS 2397/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu J. M., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2011, napadá navrhovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1419/2011-184, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2010 č. j. 7 Co 1229/2010-155 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 11. 2009 č. j. 9 C 48/2007-125.

V předmětném podání navrhovatel není zastoupen advokátem na základě speciální plné moci [§ 29, § 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž jeho podání nesplňuje ani obsahové, ani formální náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

Navrhovateli je však z mnoha jeho předchozích návrhů a poskytnutých poučení o náležitostech ústavní stížnosti, kterých se mu v souvislosti s vadami těchto návrhů od Ústavního soudu v minulosti dostalo, nepochybně velmi dobře známa povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem na základě speciální plné moci. O náležitostech návrhu a předpokladech pro jeho projednání byl Ústavním soudem opakovaně poučen (např. v řízení ve věci

sp. zn. I. ÚS 2292/09

,

II. ÚS 2489/08

,

II. ÚS 967/08

a

I. ÚS 1100/08

).

Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 6. 10. 2010

sp. zn. III. ÚS 2822/10

konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti téhož navrhovatele není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o podmínkách a předpokladech řízení o ústavní stížnosti dostávalo navrhovateli v každém jeho jednotlivém řízení, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích řízeních u Ústavního soudu. Nelze totiž opomenout, že navrhovatel do doby rozhodování o předmětném návrhu podal k Ústavnímu soudu celkem 13 podání, která byla Ústavním soudem v několika případech odmítnuta pro vady návrhu, ačkoli navrhovateli zaslané informace byly objektivně způsobilé vysvětlit a doložit zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem.

Proto je formální setrvání na požadavku vždy nového, avšak obsahově shodného poučení postupem neefektivním.

Ústavní soud se však nadto zabýval i tím, zda podaný návrh tak, jak byl navrhovatelem učiněn, tj. pokud směřuje proti všem výše označeným rozhodnutím, je meritorně projednatelný. K takovému závěru však nedospěl.

Navrhovatel nepochybně odvíjí zachování zákonné 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1419/2011-184, jímž bylo jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2010 č. j. 7 Co 1229/2010-155 odmítnuto pro nepřípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejednalo se tedy o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je nutné počátek lhůty podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvíjet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. od listopadu 2010. Jestliže předmětný návrh byl Ústavnímu soudu doručen dne 12. 8. 2011, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2011

Jan Musil

soudce zpravodaj