II.ÚS 1288/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o návrhu L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 74/2011 ze dne 21. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově čj. 16 Nc 3993/2007-30, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na ustanovení advokáta.

Navrhovatel uvádí, že soudy obou stupňů zdůvodnily své rozhodnutí tím, že nedoložil své majetkové poměry. Krajský soud dále s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 707/2000

měl konstatovat, že jako osoba, mající právní vědomí nepotřebuje být právně zastoupen. S uvedeným tvrzením nesouhlasí a domnívá se, že rozhodnutí krajského soudu nereflektuje Listinu základních práv a svobod Evropské unie.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu podání je zřejmé, že navrhovatel nerespektoval zejména ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení. Podání navrhovatele nesplňovalo ani další náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatel podal od roku 2003 k Ústavnímu soudu 12 ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byl opakovaně vyzýván k odstranění vad návrhu a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem i o možností obrátit se s žádostí o přidělení advokáta na Českou advokátní komoru.

Navrhovateli je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby vady odstranil před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v předchozích případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ostatně i tento právní závěr je navrhovateli znám již z usnesení Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 3276/10

a sp.zn.

I. ÚS 1101/09

, jimiž rovněž došlo k odmítnutí návrhu, aniž byl navrhovatel vyzýván k odstranění vad podání.

Soudkyně zpravodajka tak v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2011

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj