III.ÚS 902/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2010 č. j. 25 C 46/97-779, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2010 č. j. 25 C 46/97-830, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2010 č. j. 56 Co 356/2010-981, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o částku 4.106.930,- Kč s příslušenstvím, a o vzájemné žalobě žalovaných na určení vlastnictví k nemovitostem. Tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to, že přípustnost dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu, podal z důvodu procesní opatrnosti současně s dovoláním též ústavní stížnost.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, jimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, protože nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je v předmětné věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to zásah do kompetence Nejvyššího soudu a riziko rozdílných rozhodnutí v téže věci, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu