I.ÚS 716/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. O., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2011, č. j. 8 As 71/2010-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 8. 3. 2011 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel opakovaně nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem (na této skutečnosti nemění nic ani to, že stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti - kterou si zjevně sepsal sám - plnou moc, kterou udělil právnímu zástupci pro zastupovaní ve věci evidované podle stěžovatele pod jinou sp. zn. "3 US 141/1993". Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal Ústavnímu soudu již několik desítek ústavních stížností a v mnoha řízeních o nich byl již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. usnesení Ústavního soudu

III. ÚS 3293/10

ze dne 12. 1. 2011 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady svého podání odstranil, resp. aby další jeho podání již vady neobsahovalo.

Ústavní soud zastává ustálený názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli poučení, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. března 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj