II.ÚS 389/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 17. 1. 2011 č. j. 1 T 200/2010-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z kopie rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever ovšem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl poučen, že toto rozhodnutí lze napadnout odvoláním.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že námitky proti rozhodnutí soudu I. stupně měl stěžovatel uplatnit nejprve v řádném opravném prostředku dostupném v systému obecného soudnictví, tedy podat odvolání. Pokud tak neučinil, nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum jeho návrhu. Vzhledem k tomuto evidentnímu závěru shledal Ústavní soud nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti, které mj. spočívaly v absenci právního zastoupení. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 dost. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj