III.ÚS 3701/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FATOS, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Přístavní 16, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská 770/6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 1. 2008 č. j. 10 C 178/2002-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 č. j. 16 Co 339/2008-132 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010 č. j. 21 Cdo 3623/2009-156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 25. 12. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 96 Ústavy a čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud vyhověl žalobě žalobce a uložil stěžovatelce jako žalované vydat žalobci zadržovaný automobil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ke stěžovatelčině odvolání rozhodl městský soud tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka podala dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl pro vady dovolání, pro které nemohl v řízení pokračovat (stěžovatelka podala v dovolací lhůtě pouze tzv. blanketní dovolání a toto v zákonné lhůtě nedoplnila o nezbytné údaje rozsahu dovolání a dovolacích důvodů; doplnění zaslala po lhůtě).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší argumentaci týkající se skutkových a právních závěrů prvostupňového a odvolacího soudu ve věci samé (zpochybňuje závěr soudů, že se jednalo v druhém případě o tzv. záruční závadu a že tedy automobil žalobce zadržovala neprávem; zpochybňuje i provedený znalecký posudek).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu napadajícím usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010 č. j. 21 Cdo 3623/2009-156 je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nebrojí proti závěrům Nejvyššího soudu, že její dovolání proti odvolacímu rozsudku nebylo možno projednat, neboť dovolání vykazovalo vady. Nejvyšší soud tak nedostal příležitost se vůbec stěžovatelčinými dovolacími námitkami (podanými po lhůtě), týkajícími se věci samé, zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti závěrům Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nebrojí (ač je s nimi srozuměna) a Ústavní soud ani po obecném přezkumu ústavnosti usnesení Nejvyššího soudu neshledal, že by Nejvyšší soud postupoval protiústavně (tento postupoval evidentně v souladu se zákonem a své úvahy a závěry o neprojednatelnosti dovolání dostatečně přehledně vyložil v usnesení), postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl.

Následně pak musel Ústavní soud nutně dospět k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 1. 2008 č. j. 10 C 178/2002-109 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 č. j. 16 Co 339/2008-132 je nepřípustná.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Vyčerpáním zákonem umožněného procesního prostředku je přitom nutno rozumět řádné podání takového procesního prostředku a rozhodnutí příslušného orgánu o tomto prostředku.

V dané věci stěžovatelka sice podala dovolání, které bylo v dané věci přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, avšak v důsledku vad dovolání způsobených stěžovatelkou se nemohl Nejvyšší soud dovoláním vůbec věcně zabývat. Stěžovatelka tak měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv (nezávisející ohledně jeho přípustnosti na uvážení Nejvyššího soudu), který však řádně nevyčerpala, resp. jej řádně nepodala (podala jej s vadami znemožňujícími jeho projednání).

Protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně jejích práv (zde dovolání), postupoval Ústavní soud dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu