IV.ÚS 2998/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera ve věci navrhovatele M. M., zastoupeného JUDr. Ottou Mrňavým, advokátem se sídlem Tachovské nám. 649/3, 130 00 Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 č. j. 28 Cdo 669/2010-155 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009 č. j. 17 Co 66/2009-112, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát stručně shrnuto tím, že uvedené soudy jednak nepřisvědčily jeho názoru, že v předmětné záležitosti se jedná na straně žalované o bezdůvodné obohacení, jednak že Městský soud v Praze v rámci rozhodování o odvolání vydal překvapivé rozhodnutí potud, pokud svůj výrok, jímž nevyhověl opravnému prostředku stěžovatele, opřel o argumentaci v rozhodovacích důvodech zamítavého rozsudku soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. října 2008 č. j. 25 C 216/2007-75) neobsaženou.

Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další).

V posuzované záležitosti stěžovatele interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 677/07

,

IV. ÚS 1181/07

), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

); Nejvyšší soud nadto příkladmo příslušné pasáže relevantních judikátů výslovně vyložil.

Pro uvedené postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), v podrobnostech odkázat. Ve vztahu k námitce překvapivosti rozhodnutí nutno uvést, že Městský soud v Praze opřel výrok svého rozsudku o dva samostatné rozhodovací důvody, z nichž jeden - byť z pohledu logiky priority odůvodnění postaven odvolacím soudem na první místo - byl vyložen nad rámec odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Odůvodnění závěru, proč nejde v daném případě o bezdůvodné obohacení, potom podrobně argumentačně rozvedl i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení.

Jelikož takto vymezený a posléze i Nejvyšším soudem přiměřeně odůvodněný rozhodovací důvod je důvodem dostatečným pro podložení zamítavého výroku soudu ve vztahu k žalobě stěžovatele, rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 8. listopadu 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu