III.ÚS 2077/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. L. R., zastoupeného Mgr. Hanou Ševelovou, advokátkou v Praze 1, Široká 36/5, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 6. 2008 č. j. 18 C 320/2006-66 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2008 č. j. 11 Co 506/2008-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 7. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 13. 10. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavních práv, a to "zejména v důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 [Listiny základních práv a svobod]".

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 6. 2008 č. j. 18 C 320/2006-66 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci B. H. částku 9 000 Kč a nahradit mu náklady řízení. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2008 č. j. 11 Co 506/2008-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již v průběhu roku 2009. Uvedená skutečnost plyne z (k ústavní stížnosti přiloženého) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2010 č. j. 32 Cdo 5063/2009-141, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2009 č. j. 11 Co 473/2009-123, kterým bylo potvrzeno zamítavé usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 6. 2009 č. j. 18 C 320/2006-115 stran stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Možno zmínit, že na ústavní stížností napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelův právní zástupce vyznačil jako datum doručení 21. leden 2009.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyslovuje názor, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2008 č. j. 11 Co 506/2008-89 "již neexistují žádné jiné procesní prostředky, jimiž by mohl chránit svá práva ve smyslu § 72 odst. 3 [zákona o Ústavním soudu]", a to i přesto, že proti němu podal dovolání. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť zmíněné dovolání, o němž dosud (zřejmě) nebylo rozhodnuto (stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil jinou kopii rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu než kopii zmíněného rozsudku odvolacího soudu), přípustné vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu není (ostatně o jeho nepřípustnosti byl stěžovatel již poučen ze strany odvolacího soudu). Jestliže pak byl výše uvedený rozsudek, jakožto "rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje", tomuto doručen v roce 2009 a ústavní stížnost byla podána dne 19. 7. 2010, stalo se tak zjevně po zákonem stanovené šedesátidenní lhůtě.

I kdyby však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání v dané věci přípustné je, bylo by nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť pod pojmem "vyčerpání" je třeba rozumět nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i rozhodnutí o něm (a ústavní stížností je třeba napadnout i příslušné rozhodnutí). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti platí i pro případ, že by Nejvyšší soud posléze odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť dle již ustálené judikatury Ústavního soudu není možné ani souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku tohoto typu. Na doplnění nutno uvést, že pokud by snad v dané věci měl stěžovatel k dispozici ještě jiný procesní prostředek ochrany svých práv (např. žalobu pro zmatečnost), bylo by rovněž jeho povinností ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takový prostředek vyčerpat. Výjimky z výše uvedených pravidel pak stanovuje § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel se však v ústavní stížnosti aplikace tohoto ustanovení nedomáhal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), event. písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Jiří Mucha v. r.

soudce Ústavního soudu