IV.ÚS 2711/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti JUDr. A. K., Ph.D., advokáta, proti výroku IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7.2010 č. j. 1 As 62/2010-68 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, jež je garantováno ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.

Podle stěžovatelova názoru postupoval Nejvyšší správní soud při výpočtu jeho odměny v rozporu s principy spravedlnosti a zcela nepochopitelně nepřihlédl k úkonům, které stěžovatel učinil.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí ani průběh předcházejícího procesu netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.

Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, avšak nikoliv řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadené rozhodnutí považuje za projev ústavně konformní a racionální interpretace práva. Ústavní soud se, pamětliv své shora nastíněné pozice, nevyjadřuje ke správnosti aplikace příslušných podústavních předpisů upravujících určení odměny advokáta; konstatuje však, že Nejvyšší správní soud při hodnocení, jak vysokou odměnu stěžovateli určit, nevybočil z mantinelů stanovených mu ústavním pořádkem; svůj závěr o stanovení nižší odměny, než jakou stěžovatel požadoval, přitom dostatečně a řádně odůvodnil. Důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí proto není dán.

Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to aniž by považoval za nutné a účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci právního zastoupení (jež je ve smyslu stanoviska Ústavního soudu Pl.ÚS-st 1/96 povinné i v případě, že je stěžovatelem advokát), neboť ani odstranění této vady by nemohlo na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu