III.ÚS 2747/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Vítězná 2959, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 19 Co 228/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2010 sp. zn. 20 C 194/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo odmítnuto (pro neodstraněné vady) její odvolání proti rovněž napadenému rozsudku Okresního soudu v Kladně, jímž zamítl žalobu, kterou se domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

V dané věci je podstatné, že povinností stěžovatelky bylo využít i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení žaloba pro zmatečnost, upravená v ustanovení § 229 a násl. o. s. ř., neboť se v kontextu projednávané věci možnost jejího uplatnění objektivně otevírá, a to konkrétně ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., dle kterého může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo - jako je tomu v dané věci - odmítnuto jeho odvolání.

Jelikož tedy stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti institutu žaloby pro zmatečnost nevyužila, podmínku ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nesplnila (nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje), důsledkem čehož je ústavní stížnost ve smyslu téhož ustanovení - jak řečeno výše - nepřípustná.

Jako takovou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem (bez jednání) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Odmítnut musel být taktéž stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má akcesorický charakter, a sdílí tím její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj