II.ÚS 2230/10 · Ústavní soud České republiky
Czech Republic (CZ)
Legislator summary
AI generatedÚstavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 8 Cmo 188/2010-143, takto: Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu. Činí tak, aniž by byl pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a aniž by jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Legislator headnote
AI generatedII.ÚS 2230/10 · Ústavní soud České republiky: K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 8 Cmo 188/2010-143, takto: Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu. Činí tak, aniž by byl pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a aniž by jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Full text
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 8 Cmo 188/2010-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu. Činí tak, aniž by byl pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a aniž by jeho podání splňovalo formální a obsahové požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
S ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem, se přitom stěžovatel na Ústavní soud od roku 2004 obrátil již více než dvacetkrát, přičemž byl k odstranění totožné vady opakovaně vyzýván s poučením, že její případné neodstranění ve stanovení lhůtě je důvodem k odmítnutí jeho ústavní stížnosti (např.
sp. zn. I. ÚS 3016/07
,
II. ÚS 1066/09
,
I. ÚS 2304/09
,
IV. ÚS 56/06
,
II. ÚS 256/06
,
II. ÚS 2521/07
a další).
Stěžovatel byl rovněž Ústavním soudem již dříve poučen (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 438/09
), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Protože u stěžovatele lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace mu byly objektivně způsobilé zprostředkovat informaci, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, setrvání na požadavku jeho dalšího poučování by bylo postupem neefektivním a formalistickým, zejména za situace, kdy předchozí opakované výzvy Ústavního soudu nerespektoval.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) tudíž Ústavní soud i v projednávané věci za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj