IV.ÚS 1146/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 37 D 571/2003 a Městským soudem v Praze sp. zn. 27 Ca 65/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. dubna 2010, domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud 1) nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 rozhodnout o žádosti stěžovatele ze dne 16. března 2009 o nařízení a vydání předběžného opatření podaného k hrazení vzájemného výživného z pozůstalostní podstaty ve věci vedené pod sp. zn. 37 D 571/2003, 2) přiznal dědická práva osvojencům zrušitelného osvojení, 3) uznal právo na informace osvojenců nezrušitelného osvojení a 4) nařídil Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout o stížnosti stěžovatele podané dne 29. listopadu 2007 prostřednictvím Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 27 Ca 65/2002.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V posuzované věci stěžovatel jednak požaduje, aby Ústavní soud zasáhl proti průtahům řízení k nimž má docházet před Obvodním soudem pro Prahu 1 a před Nejvyšším správním soudem, dále požaduje přiznání dědického práva osvojencům zrušitelného osvojení a uznání práva na informace osvojenců nezrušitelného osvojení. Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. V návaznosti na uvedené nutno vyvodit závěr, dle něhož podaná ústavní stížnost směřující proti průtahům v řízení pod body 1) a 4) je za daného stavu nepřípustná, neboť stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, přičemž možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 164 a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb. (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. II. ÚS 1916/09

a

IV. ÚS 1633/09

in http://nalus.usoud.cz). Z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených listin přitom neplyne, že by stěžovatel takový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podal.

Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá přiznání dědického práva osvojencům zrušitelného osvojení a uznání práva na informace osvojenců nezrušitelného osvojení (stížnostní body č. 2 a 3) Ústavním soudem, k tomu Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení čl. 87 Ústavy je oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Konkrétně podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž návrhy stěžovatele jdou zcela nad rámec pravomocí Ústavního soudu takto vymezených a nespadají pod žádný z případů, v nichž by byl Ústavní soud ve smyslu uvedeného ustanovení příslušný rozhodovat.

Vzhledem k uvedenému se jevilo nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání (stěžovatel nebyl řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než z důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítnout z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka