IV.ÚS 265/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. V. H., 2/ Ing. M. K. a 3/ Ing. P. Š., všech zastoupených Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2009 č. j. 12 Ca 5/2009-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2009 č. j. 12 Ca 5/2009-37 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým byly zamítnuty návrhy stěžovatelů na vyslovení neplatnosti hlasování a na vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu konaném dne 7. listopadu 2009 v Městské části Praha - Klánovice o otázce: "Souhlasíte s výstavbou golfového areálu na pozemcích, které jsou v současné době lesními pozemky v katastrálním území Klánovice?".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentovali stejně jako v řízení před správním soudem a uvedli, že bylo konáno konzultativní referendum, které zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 22/2004 Sb.") ani ústavní pořádek podle jejich názoru nepřipouští. Stěžovatelé rovněž tvrdili, že nepřípustnost napadeného referenda vyplývá i z obecnosti a neurčitosti položené otázky. Napadeným rozhodnutím, které stěžovatelé označili za svévolné, nepřesvědčivé a řádně neodůvodněné, došlo podle názoru stěžovatelů k ohrožení právní jistoty a předvídatelnosti práva a porušení jejich práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn. III. ÚS 619/06

,

IV. ÚS 1554/08

,

I. ÚS 1561/08

,

I. ÚS 420/09

,

IV. ÚS 475/09

a zejména

II. ÚS 706/04

.

Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 5/2009, vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a zjistil, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelů s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí podrobně zabýval, příslušná ustanovení zákona č. 22/2004 Sb. aplikoval a interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou a s argumentací stěžovatelů se řádně vypořádal. Napadené rozhodnutí je podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Správní soud uvedl, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl a na zdůvodnění jeho rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle, lze tak odkázat.

Ústavní soud se otázkou konání konzultativního referenda zabýval v usnesení označeném stěžovateli ze dne 31. srpna 2006

sp. zn. II. ÚS 706/04

, kdy stěžovatelé (přípravný výbor) napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2004 č. j. 10 Ca 204/2004-55, kterým byl zamítnut návrh pro konání místního referenda v obci Temelín. V tomto případě bylo navrhováno vyhlášení referenda o dvou otázkách: "1. Souhlasíte s tím, aby byl na katastrálním území obce Temelín sklad vyhořelého jaderného paliva. 2. Souhlasíte s tím, aby orgány samosprávy obce Temelín při výkonu samotné působnosti využily všech prostředků, aby zabránily stavbě skladu vyhořelého jaderného paliva v lokalitě elektrárny Temelín?" Na rozdíl od nyní posuzované věci, zastupitelstvo obce Temelína rozhodlo, že místní referendum nevyhlásí, neboť o navržených otázkách nelze místní referendum konat, protože obsah otázky č. 1 nespadá do samostatné působnosti obce a otázka č. 2 je příliš vágní a v rozporu s principem volného mandátu dle § 69 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Ústavní soud sice konstatoval, že "...zákon o místním referendu tzv. konzultativní referendum neumožňuje", na druhé straně rovněž uvedl, že "...problém temelínského referenda spočívá nikoli v extenzívním výkladu § 7 zákona č. č. 22/2004 Sb., ale ve skutečnosti, že se stěžovatel snažil proces umístění skladu vyhořelého jaderného paliva ovlivnit ve fázi, kdy samospráva není kompetentní o této věci rozhodovat".

Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že čl. 89 odst. 2 Ústavy se vztahuje toliko na nálezy, nikoliv na usnesení Ústavního soudu, přičemž názor uvedený v usnesení

sp. zn. II. ÚS 706/04

byl překonán nálezem ze dne 13. března 2007

sp. zn. I. ÚS 101/05

(in http://nalus.usoud.cz).

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry, učiněné ve věci městským soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkazují, neboť na danou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu