IV.ÚS 70/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Obce Věrovany, Věrovany 326, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 22 Ca 265/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo vysloveno, že rozhodnutí, přijaté v místním referendu konaném dne 10. 10. 2009 v obci Věrovany o otázce "Souhlasíte s tím, aby zastupitelstvo obce Věrovany podporovalo vybudování pískovny na katastrálním území obce Věrovany včetně změny územního plánu, která by umožnila těžbu písku na tomto území" je neplatné.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadeného rozhodnutí, bylo místní referendum k uvedené otázce konáno dne 10. 11. 2009. Již dříve, dne 21. 12. 2005 uzavřela Obec Věrovany s F. J. Smlouvu o spolupráci (dále jen "Smlouva"), která byla schválena zastupitelstvem této obce na jeho 18. veřejném zasedání, v níž se obec zavázala se jmenovaným spolupracovat v období přípravy dobývání ložiska štěrkopísku zajištěním zapracování záměru těžby do změny územního plánu obce, podpořením záměru těžby při projednávání dokumentace SEA a EIA a následně v územním řízení a v řízení o povolení dobývání ložiska, včetně řízení souvisejících, jakož i k tomu, že na pozemcích, které budou změnou územního plánu určeny k těžbě štěrkopísku, nedá souhlas k dobývání ložiska štěrkopísku jinému zájemci s tím, že v případě, že některá ze smluvních stran poruší své závazky plynoucí z této smlouvy, řídí se případné následky příslušnými ustanoveními obchodního a občanského zákoníku a platnost smlouvy lze ukončit pouze na základě písemné dohody smluvních stran nebo v případě, že předmět smlouvy nebude možno realizovat ani při vynaložení veškerého maximálního úsilí, které lze na smluvních stranách požadovat a důvod, pro který nebude možno realizovat předmět smlouvy, nesmí spočívat v jednání smluvních stran, ale má se na mysli zásah jiné osoby, vznik nepředvídatelných okolností nebo absence povolení těžby do 7 let. Vycházeje z uvedeného, učinil soud závěr, že otázka položená v referendu je, s ohledem na její znění ("...včetně změny územního plánu.."), otázkou, o níž se v samostatné působnosti rozhoduje ve zvláštním řízení a přisvědčil tak návrhu, že o této otázce se referendum s ohledem na ustanovení § 7 písm.

e) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu (dále jen "zákon") nemělo konat. Jako důvodnou pak shledal soud rovněž námitku o rozporu v referendu položené otázky s právními předpisy [§ 7 písm.

d) zákona], a to, jak podrobně dále vysvětlil, odkazem na ustanovení § 488 a § 494 občanského zákoníku a povinnosti obce plynoucí z již dříve uzavřené Smlouvy, přičemž se z důvodů jím dále vyložených neztotožnil s názorem obce, že došlo k zániku jejího závazku ze Smlouvy pro nemožnost plnění (§ 575 občanského zákoníku). Učinil tak v podstatě s důrazem na to, že oba případy rozhodování obce, tj. jak usnesení zastupitelstva (schvalující uzavření Smlouvy), tak rozhodnutí v referendu, jsou z hlediska soukromoprávních úkonů a závazků obce týmž -totiž vyjádřením vůle obce a byla-li tu tedy v roce 2005 vůle obce uzavřít smlouvu o spolupráci, není negativní rozhodnutí v referendu o nastolené otázce z hlediska soukromého práva ničím jiným, než změnou vůle obce, přitom pouze samotná změna vůle subjektu zavázaného smlouvou nemůže způsobit nemožnost plnění.

Uzavřel tak, že výsledek referenda zavázal obec k porušení smluvního závazku, tj. k jednání contra legem, o položené otázce nebylo možno referendum konat [§ 7 písm.

d) zákona] a vyhověl proto návrhu na vyslovení jeho neplatnosti.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel dává najevo nesouhlas s uvedenými právními závěry soudu. Je přesvědčen - z důvodů, které podrobně rozvádí a které jsou obdobné jako jeho námitky v řízení před správním soudem - o tom, že pokud bylo v referendu podle jeho výsledku rozhodnuto tak, že občané nesouhlasí s tím, aby zastupitelstvo obce podporovalo vybudování pískovny na katastrálním území obce, včetně změny územního plánu, která by umožnila těžbu písku na tomto území, a toto rozhodnutí je pro obec závazné (§ 49 zákona), pak je nepochybné, že tato okolnost byla v době uzavírání Smlouvy ze dne 21. 12. 2005 pro obec nepředvídatelná, z toho důvodu se plnění ze smlouvy dříve uzavřené stalo nemožným (§ 575 odst. 1 občanského zákoníku), případně, jak pomocí analogie dovozuje, nedovoleným (§ 39 občanského zákoníku) a zanikla tak povinnost obce jako dlužníka plnit. Tvrdí, že ustanovení § 7 písm. d) zákona nedopadá na danou věc a že nelze žádným smluvním ujednáním mezi obcí a třetí osobou předem vyloučit občany z přímého podílu na správě věcí veřejných a zkrátit je tak na jejich základním právu zakotveném v čl. 21 odst. 1 Listiny. Oponuje také názoru soudu o nemožnosti konat referendum v dané věci podle § 7 písm. e) zákona v podstatě s poukazem na to, že u pořizovaní územně plánovací dokumentace, popřípadě územně plánovacích podkladů, se jedná o vysoce odbornou a administrativně náročnou činnost, která je svěřena obecním nebo krajským úřadům do jejich přenesené působnosti. Zároveň poukazuje na podle něj srovnatelné rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 3/2009, který obdobný problém přípustnosti konání referenda řešil opačně než soud v této věci. S odkazem na principy místního referenda, jehož prostřednictvím se prosazuje vůle občanů, pak dovozuje, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základního práva občanů podílet se na správě veřejných věcí v obci a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.

Podle čl. 21 odst. 1 Listiny mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Porušení tohoto práva v dané věci by však bylo možno dovozovat pouze tehdy, pokud by správní soud nepostupoval v souladu se zákonem o místním referendu, jehož prostřednictvím se přímý podíl občanů na správě věcí obce uskutečňuje, přičemž tento zákon sám stanoví v ustanovení § 7 výluku svého použití. Stěžovatel sám také zásah do práva plynoucího z čl. 21 odst. 1 Listiny v podstatě dovozuje z podle něj nesprávné interpretace zákona o místním referendu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Krajský soud, jak je patrno z podrobného zdůvodnění jeho rozhodnutí, věnoval věci náležitou pozornost. Jeho rozhodnutí, řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodněné, se obsáhle vypořádalo se všemi výhradami stěžovatele před správním soudem uplatněnými, jež jsou v zásadě stěžovatelem opakovány nyní v ústavní stížnosti. Správní soud dostatečně objasnil, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl a na zdůvodnění jeho rozhodnutí, které považuje Ústavní soud za ústavně konformní, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle, lze tak odkázat, včetně poukazu na to, že s uzavřením Smlouvy o spolupráci souhlasili občany obce svobodně zvolení jejich zástupci na veřejném zasedání zastupitelstva a šlo tak o vyjádření vůle celé obce, přitom nic nebránilo případnému konání referenda o předmětné otázce ještě před uzavřením Smlouvy. Právě takový postup, jak dodává Ústavní soud, by totiž bylo možno považovat za postup mající na zřeteli obecné zásady právní a vyhovující požadavkům právního státu, jehož principy by se měla řídit i samospráva.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 21 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu