I.ÚS 40/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, čj. Nco 180/2009 - 199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 8. ledna 2010 doručena stížnost (dále jen "návrh"), ve které stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, zkoumal, zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2002, několik desítek ústavních stížností, z nichž nejméně 8 bylo odmítnuto pro neodstranění vad, protože nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (např. řízení

sp. zn. I. ÚS 1966/09

,

I. ÚS 3242/09

,

I. ÚS 2918/09

,

II. ÚS 3085/09

,

III. ÚS 2615/09

atd.). Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití § 30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008,

sp. zn. II. ÚS 2291/08

in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zafixovat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.

Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2010

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu