II.ÚS 1076/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců

Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného

JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 136/4, Praha 4,

proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 7.Tdo 75/2009,

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 9 To 416/2008

ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 8. 2008

sp. zn. 1 T 179/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů

s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní

svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces

( čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a

čl. 5 odst. 1, čl 6 odst. 1,2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod).

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným

trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1,2 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne

29.3.2007 v autobazaru při uzavírání smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla

jako svého zaměstnavatele uvedl osobu samostatně výdělečně činnou a svůj měsíční

průměrný příjem 19.700,-Kč, ačkoliv u ní nikdy nepracoval, a to v úmyslu vylákat

vozidlo a nehradit splátky úvěru, poté převzal vozidlo, na jehož koupi mu byl poskytnut

úvěr ve výši 69.300,-Kč, následně uhradil pouze 2 splátky v celkové výši 4.967,-Kč, a

po vypovězení úvěrové smlouvy vozidlo nevrátil, čímž společnosti způsobil škodu ve

výši 64.603,-Kč. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let,

pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm.c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou a

byla mu uložena povinnost uhradit škodu v částce 64.603,-Kč.

Usnesením Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele napadený

rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 265 tr.řádu byla

poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek

nezměněn.

Proti citovaným rozhodnutím bylo podáno dovolání, jež bylo usnesením

Nejvyššího soudu dle § 265i odst. 1 písm.e) tr. řádu odmítnuto.

Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením policejního orgánu dle §

160 odst. 1 tr. řádu ze dne 24.6.2008, jímž byl skutek kvalifikován jako trestný čin

úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1,3 tr. zákona. Po provedeném hlavním líčení

samosoudce upozornil strany na změnu právní kvalifikace na trestný čin podvodu dle §

250 odst. 1,2 tr. zákona. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na obhajobu a

na spravedlivý proces, protože trestní stíhání nebylo řádně zahájeno s ohledem na

absenci subjektivní stránky stíhaného skutku, neboť v usnesení o zahájení trestního

stíhání není popsán úmysl obviněného, a to ani v právní větě. Pouhým upozorněním na

změnu právní kvalifikace nelze zhojit nedostatek náležitostí usnesení o zahájení

trestního stíhání při použité právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestného činu

podvodu a z těchto důvodů nelze trestní stíhání považovat za řádně a v souladu se

zákonem zahájené.

V rámci trestního řízení nebyl proveden žádný procesně použitelný důkaz,

kterým by bylo objektivně prokázáno, že stěžovatel pro uvedeného zaměstnavatele

zprostředkovaně skutečně nepracoval, a pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl jako její

zaměstnanec zaevidován, není pro závěry soudu dostačující. Z provedených důkazů

nebyl bez důvodných pochybností prokázán podvodný úmysl stěžovatele nehradit

splátky úvěru v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy, zvláště pak za situace, kdy

leasingová společnost potvrzení zaměstnavatele o doložení výše příjmu pro uzavření

úvěrové smlouvy vůbec nepožadovala a stěžovatelovo tvrzení o jeho příjmech nebylo

nejen vyvráceno, ale jím navrhované důkazy na podporu jeho tvrzení byly soudy

zamítnuty jako nadbytečné. Navíc výše splátek (2.747,-Kč) nebyly nijak vysoké, aby

bylo možno automaticky dovozovat nereálnost jejich splácení či případné srozumění

stěžovatele s takovou skutečností.

Oba soudy zcela ignorovaly důvody, pro které stěžovatel přestal splátky hradit,

které však vznikly až dodatečně a které v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy nemohl

ani předpokládat, stejně jako důvody, proč neodevzdal vozidlo úvěrové společnosti a

ignorovaly i skutečnost, že stěžovatel měl v okamžiku zadržení policií u sebe dostatek

finančních prostředků, které chtěl použít na doplatek dlužných splátek. Závěry soudu

jsou tedy v ostrém rozporu s provedenými důkazy, z nichž soudy obou stupňů

nesprávně dovodily skutková zjištění, které však nemají v provedených důkazech

oporu. Použitá právní kvalifikace tak neodpovídá realizovanému důkaznímu řízení.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na

odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že považuje ústavní stížnost za návrh zjevně

neopodstatněný. Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění usnesení

krajského soudu a Okresní soud Praha – západ je toho názoru, že totožnost skutku byla

zachována, když soud své skutkové zjištění oproti obžalobě změnil v částečném

přehodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele. Dále soud uvedl, že umožnil

stěžovateli navrhnout důkazy a o těch v souladu se zákonem rozhodl.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto

svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d)

rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů

veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí

vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho

věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu

z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm

vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody

jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení

jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn

zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich

soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení

a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy

páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností

(čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení

rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn.

III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str.

257).

V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs

totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti

způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Ústavní soud připomíná, že v

souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a

právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného

soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení

vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy,

které obecné soudy v trestním řízení provedly.

S námitkou stěžovatele ohledně subjektivní stránky souzeného trestného činu se

velmi podrobně ve svém usnesení vypořádal již dovolací soud, který dospěl k závěru, že

právní věta výrokové části rozsudku soudu I. stupně odpovídá zjištěnému skutkovému

stavu. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že právní kvalifikace skutku, provedená

obecnými soudy neodpovídá kvalifikaci uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání,

když toto bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr.

zákona, a již vzhledem k tomu proto nebylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno řádně, je

třeba poznamenat, že obecný soud zde postupoval v rámci zákona. Trestní stíhání

stěžovatele bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu, v usnesení o zahájení

trestního stíhání byly uvedeny všechny okolnosti stíhaného skutku včetně subjektivní

stránky, bylo tedy zahájeno řádně. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu

úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona převzal státní zástupce do obžaloby,

o níž poté rozhodoval nalézací soud, který změnil právní kvalifikaci na trestný čin

podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, neboť v řízení vyšlo najevo, že leasingová

společnost nevyžadovala k uzavření smlouvy potvrzení o zaměstnání,

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada obžalovací, tzn. že trestní

stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem

zastupuje státní zástupce (§ 180 odst. 1 tr. řádu). Obžaloba může být podána pouze pro

skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného

vyplývá, že soud může posléze rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním

návrhu (tzv. totožnost skutku). Právním posouzením skutku v obžalobě však není soud

vázán (§ 220 odst. 3 tr. řádu). Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí obecných

soudů a z vyjádření účastníků, všechny uvedené podmínky byly v daném případě

splněny a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo v tomto směru žádným

způsobem dotčeno.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada

volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování

relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně

zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které

skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených

důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby

mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až

stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného

faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad

spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá

též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně

(dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

V rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 359/05

(jakož i mnoha jiných) Ústavní soud

vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení

za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel

spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož

se stěžovatel také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení

navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně

adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, „což znamená, že

ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka

buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci“

(ostatní uvažované typové situace „opomenutých“ důkazů jsou v dané věci

nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní

povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz

neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost,

k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností

ověřena nebo vyvrácena jinak (

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

, II.

ÚS 418/03). V daném případě sice stěžovatel navrhoval, a to i v rámci odvolacího

řízení, provedení dalších důkazů, které měly prokazovat jeho nevinu, odvolací soud

však jeho návrhům nevyhověl a v souladu se shora uvedenými zásadami v odůvodnění

rozhodnutí logicky vyložil, proč je neprovedl.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli – obecně vzato – se tyto zásady

vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech,

neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu

odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě

reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru,

a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) „spravedlivé jako

celek“, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého

procesního nedostatku „musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí“,

zejména nedosahuje-li, „nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny“

(srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 583/99

,

IV. ÚS 259/2000

,

III. ÚS 639/02,

III. ÚS 474/04

a

IV. ÚS 679/05

).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný,

který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu