II.ÚS 2504/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a

soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. I. P.,

2. Ing. J. P., 3. RSDr. V. P., všichni zastoupeni JUDr. Milenou Nachtigalovou,

advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Senovážná 6, proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009 č.j. 12 Co 533/2006-120 a rozsudku

Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 1. 2006 č.j. 12 C

868/2002-79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod (dále jen Listina) a čl.1 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedených

rozhodnutí, kterými byli jako právní nástupci po zemřelé matce zavázáni zaplatit

žalobci částku 7 892 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek matky za dodávky

tepla a teplé vody.

Dle stěžovatelů u obecných soudů došlo v rozporu se zásadami části páté Listiny

k porušení procesních předpisů, což ve svém důsledku rovněž znamená porušení

principu právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo.

Stěžovatelé namítají, že oba obecné soudy přes jejich námitky nezjišťovaly

okolnosti, týkající se řádného doručení platebního rozkazu jejich právní předchůdkyni, či

jejím právním nástupcům. Odvolací soud pouze konstatoval, že „ať již byl či nebyl

doručen platební rozkaz žalované (ač odvolací soud nepochybuje, že platební rozkaz byl

doručen adresátce řádně), nemůže mít tento případný nedostatek na konečné rozhodnutí

žádný vliv“. V době doručování platebního rozkazu v domově důchodců však již byla

jejich matka ve vážném zdravotním stavu, platební rozkaz proto převzal a podepsal

první stěžovatel a také proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpor. Ustanovení § 173

o.s.ř. přitom nepřipouští, pokud jde o doručování platebního rozkazu, náhradní

doručení.

Dále stěžovatelé namítají, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi jimi

uplatňovanými námitkami, jimiž vyvraceli správnost odečtu spotřebovaného tepla a na

jeho základě provedeného vyúčtování. Obecné soudy rovněž opomenuly zjišťovat

autentičnost, správnost a pravdivost listiny, která byla podkladem pro uplatněný nárok

(vyúčtování záloh za období 1. 7. 2000 až 30. 6. 2001 bylo nedatované, v jeho záhlaví je

uvedena firma TECHEM spol. s.r.o. a podepsána je firmou BYTOS, vyúčtování se týká

objektu Cítolibská 2634, kdy takovýto objekt ve městě Louny neexistuje, vyúčtování ve

svém závěru odkazuje na to, že bylo provedeno dle požadavků vyhl. MMR ČR č. 372 ze

dne 12. 10. 2001, platné však až pro vyúčtování počínaje rokem 2002, rozúčtování proto

bylo vyhotoveno až v průběhu řízení o žalobě na prvém stupni a jejich matce nikdy

doručeno nebylo). Argumenty stěžovatelů obecné soudy ve svém skutkovém zjištění

opomenuly a ani neodůvodnily, na základě jakých závěrů je považují za irelevantní, či

proč naopak považují předloženou listinu za dostatečný a řádný podklad pro zaplacení

nárokované částky.

Stěžovatelé dodávají, že jakkoliv jsou pro ně rozsudky obou obecných soudů

nepřesvědčivé a osobně se jim jeví jako nespravedlivé, splnili již svou povinnost a

vedlejšímu účastníku zaplatili to, co jim bylo soudem uloženo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími

z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany

ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem

nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací

pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy

obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany

Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by

měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí

tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví

právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup

v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než

ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou

záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných

rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší

obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka,

zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi

nejsou v „extrémním nesouladu“, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní,

resp. není-li naopak zatížen „libovůlí“. Ústavní soud rovněž již konstatoval, že

z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů

obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními

občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů,

provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného

dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se

Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté

Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda

hodnocení důkazů az něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného

faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném

(nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci

nezjistil.

Ústavní soud především neshledal relevantní námitku stěžovatelů, týkající se

údajného nedostatku při doručování platebního rozkazu. Řízení bylo řádně ve smyslu

ust. § 79 a § 82 o.s.ř. zahájeno doručením návrhu na soud. Nárok žalobce nebyl přiznán

pravomocným platebním rozkazem, ale ve věci bylo jednáno, přičemž vzhledem

k tomu, že v průběhu řízení došlo k úmrtí žalované, bylo dále v souladu s ust. § 107

odst. 1 a 2 o.s.ř. pokračováno s jejími právními nástupci. Stěžovatelé v řízení

nenamítali, že jim není znám nárok či žalobní návrh žalobce, první stěžovatel dokonce

uváděl, že sám podal proti platebnímu rozkazu odpor. S ohledem na uvedené byl

procesní stav věci (pokud jde o účinky návrhu na zahájení řízení) a procesní postup

soudu (pokud jde o povinnost soudu tento návrh projednat) shodný bez ohledu na to,

zda k projednání věci došlo v důsledku podaného odporu proti platebnímu rozkazu či

v důsledku ztráty procesní způsobilosti žalované. Právnímu závěru odvolacího soudu,

dle nějž ani vadné doručení platebního rozkazu (o němž navíc nebyl přesvědčen)

nemohlo mít na konečné rozhodnutí vliv, proto nelze nic vytknout.

Ústavní soud dále ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a

vyčerpávající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který

opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z písemných podkladů i z výslechu

svědků vyplývá, že při vyúčtování nákladů na teplo a teplou vodu za příslušné období

bylo správně postupováno dle vyhl. 245/1995 Sb. Obecné soudy rovněž dostatečně

objasnily, proč neuvěřily tvrzení stěžovatelů o možném odečtu v jiném bytě a tvrzení o

nepřítomnosti jejich matky v bytě v době provádění odečtu. Rovněž dostatečně

zdůvodnily, proč shledaly specifikaci předmětného bytu uvedenou v jednotlivých

listinách s různým názvem ulice za dostatečnou a nevzbuzující pochybnosti, že odečet

byl prováděn v bytě matky. V odůvodnění rozhodnutí je podrobně rozvedeno, na

základě jakých důkazů byla shledána průkaznost a správnost provedeného odečtu

v bytě matky stěžovatelů a následného vyúčtování. Stěžovatelé přitom vlastní početní

správnost výpočtu rozúčtování nezpochybňovali a vzhledem k bezprostřední písemné

reklamaci vyúčtování je zřejmé, že vyúčtování bylo jejich matce řádně doručeno.

Rovněž bylo objasněno, že nárůst spotřeby tepla a teplé vody činil 4,2 % (nikoliv

stěžovateli tvrzených 400%) a v konečném vyúčtování se projevil nárůst ceny tepla.

Stěžovatelé také byli řádně poučeni dle § 118 a o.s.ř. o nezbytnosti prokázat svá tvrzení,

avšak dle soudů důkazy vyvracející tvrzení a důkazy žalobce nenabídli.

Právní závěry dovozené ze skutkového stavu, zjištěného na základě řádně

provedeného dokazování, nemá Ústavní soud důvod z ústavněprávního hlediska

jakkoliv zpochybňovat. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů

(totožnými jako v ústavní stížnosti), své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že

uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a

které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci

běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr, dle nějž jsou

stěžovatelé povinni zaplatit dlužnou částku, neboť se nepodařilo prokázat nesprávnost

provedeného odečtu a návazného vyúčtování nákladů na dodávku teplé vody a tepla

v předmětném bytě, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním rozporu se

zjištěnými skutečnostmi, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního

rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí

považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají,

neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí

odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní

řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle

zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili

možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně

svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se

kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Pro

úplnost Ústavní soud dodává, že jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i

sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit

porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly

v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem

nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že

se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní

stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu