II.ÚS 2092/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a

soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. J.

K., 2) J. H., zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem

Hradec Králové, Nám. 5. května 812, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 3387/2008-303, rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 15. 1. 2008 č. j. 1 Co 209/2007-250 a rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 23. 1. 2007 č. j. 16 C 101/2005-189, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2009, která splňuje

formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají

zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základn

ípráva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, v čl. 15 odst. 1, čl. 17

odst. 1, 2, 3, 4, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a

v čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomínají, že

v rámci svobody projevu a práva občanů na informace jako členové Rady města

Jaroměř poskytli svým voličům informace, které jim sdělil tehdejší starosta Ing.

V. Č. na jednání Rady, přičemž nešlo o informace, u kterých by byl dán

důvod pro jejich utajení, a při odvolání jmenovaného starosty občanům písemně sdělili i

důvod jeho odvolání. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, však jejich obranu

v rozporu s čl. 17 odst. 1, odst. 5 Listiny neakceptovaly a ústavně zaručené právo na

informace zúženě aplikovaly ve prospěch Ing. Č., ač nyní právě první stěžovatel

je ve funkci starosty a jeho důstojnost, vážnost i ústavně zaručená práva při výkonu

funkce v očích veřejnosti snižují pravomocné rozsudky. Soudu prvního stupně nadto

vytýkají, že žalobě vyhověl, aniž by vyslechl žalované a syna žalobce. Výhrady

stěžovatelů pak nezohlednil ani soud odvolací ani soud dovolací.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že žalobce

Ing. V. Č., který v předchozí době vykonával funkci starosty města

Jaroměř, se žalobou, opírající se o ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. domáhal ochrany

osobnosti. Skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu učinil údaje obsažené

v Prohlášení členů Rady města a tajemníka MěÚ Jaroměř, uveřejněném

v INFOSERVISU MĚSTA JAROMĚŘ a v písemnosti nazvané „Bylo odvolání

Č. z funkce starosty skutečným komplotem?“, a na jeho základě uplatnil nárok na

přiznání omluvy a na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům a

dalším třem žalovaným, aby zaslali žalobci doporučeným dopisem do tří dnů od právní

moci rozsudku omluvy ve znění uvedeném ve výrocích I. a III. , výrokem II. a IV.

žalovaným uložil příslušné omluvy vytisknout po právní moci rozsudku v nejbližším

čísle INFOSERVISU MĚSTA JAROMĚŘ a v Městském zpravodaji. Výrokem V.

zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobci 20.000,-Kč z titulu nemajetkové

újmy v penězích. Dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalobce i žalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze dalším

napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Převzal

skutková zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně jako

soud prvního stupně konstatoval, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že

žalobce upřednostňoval zájmy svého syna před zájmy města, a žalovaní tak neprokázali

pravdivost uveřejněných tvrzení, přičemž tato tvrzení z hlediska objektivní způsobilosti

dotknout se cti žalobce představují neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Za

přiměřený prostředek obrany proti tomuto neoprávněnému zásahu shledal stejně jako

soud prvního stupně omluvu v navrhovaném znění i formě.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož důvody

spatřovali v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř. Nejvyšší soud třetím napadeným rozhodnutím dovolání odmítl, neboť je

neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. b) o. s. ř. ani podle ustanovení

§ 237 písm. c) o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

(vady dokazování, neprovedení navrhovaných důkazů) dle něj nesměřuje k podmínce

existence právní otázky zásadního významu a pokud z obsahu dovolání vyplynul též

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nedostatky ve skutkových zjištěních), při

posouzení, zda je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k němu nemohlo

být přihlédnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83

Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad

rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova

základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé žádné

konkrétní námitky nevznášejí. Ústavní soud tedy pouze přezkoumal, zda dovolací soud

postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda dodržel právo

stěžovatelů, aby bylo jejich dovolání stanoveným postupem projednáno.

Jak vyplývá z napadeného usnesení, dovolací soud výkladem a aplikací

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 241a o. s. ř.

neodepřel stěžovatelům právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí,

stanovených právními předpisy a nálezy Ústavního soudu. Pokud stěžovatelé vznášeli

námitky vůči skutkovým zjištěním, je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že je lze

úspěšně uplatnit jen dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však není

způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného jen dle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. Namítali-li stěžovatelé, že soudy neprovedly některý z důkazů (výslech

žalovaných, výslech svědka) a dovolací soud neshledal judikatorní přesah této námitky,

ani tomuto jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť samotnou

úvahu dovolacího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního

významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu,

jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.

Ke kritice rozsudků soudů nalézacího a odvolacího (stěžovatelé stejně jako

v dovolání namítají nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení důkazu výslechem

žalovaných a výslechem syna žalobce) Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší

přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy

v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním

nesouladu s vykonanými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně

zřejmé, které skutečnosti byly z řádně provedeného a zhodnoceného dokazování

zjištěny a jakými úvahami se soud při rozhodování řídil. K námitce, že měl být

proveden výslech žalovaných a syna žalobce, je třeba uvést, že z ústavního principu

nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž

mj. vyplývá, že obecné soudy samy zvažují, které důkazy provedou a nakolik je

potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Neprovedení některého důkazu ještě

neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu

nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány. Soud je však

povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této

povinnosti nalézací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč

nepovažoval za potřebné vyslýchat účastníky. Námitka o neprovedení výslechu syna

žalobce je zjevně nedůvodná, neboť, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu, syn žalobce Ing. V. Č. byl k věci jako svědek velmi podrobně

vyslechnut. Pokud nalézací soud z řádně provedeného dokazování vyvodil, že v řízení

nebyla prokázána pravdivost předmětných tvrzení a pro jejich objektivní způsobilost

dotknout se cti žalobce představují neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, a

odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil, z ústavního hlediska nelze jejich závěrům nic

vytknout.

Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že žalobce byl v době výkonu

funkce starosty tzv. osobou veřejného zájmu, a že při střetu s oprávněným zájmem na

informování veřejnosti by mělo jeho právo na ochranu osobnosti ustoupit do pozadí.

Stěžovatelům však nelze přisvědčit v názoru, že tato osoba veřejného zájmu by měla na

ochranu svého osobnostního práva rezignovat. I svoboda projevu, včetně svobody

pronášet kritiku, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně poukazují, není

v demokratické společnosti absolutní, ale má své meze. Jen právem přípustná kritika, tj.

taková, která je přiměřená co do obsahu, formy i místa, nepřekračuje meze kritiky věcné

a konkrétní a nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky

uznávaného účelu, a která vychází z konkrétních skutečností a pravdivých předpokladů,

vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Jak uvedl odvolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzení žalovaných, která se stala předmětem žaloby

na ochranu osobnosti, vybočila z rámce pravdivé, věcné a objektivní kritiky, takže nelze

dovodit, že ze strany žalovaných šlo o výkon práva kritiky.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo

k porušení tvrzených ústavně garantovaných práv. Nezbylo mu proto, než ústavní

stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout

jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu