I.ÚS 2713/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., bez právního zastoupení, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. července, sp. zn. D 1732/97, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným dne 20. 10. 2009 se stěžovatel domáhal „přezkoumání“ usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. července, sp. zn. D 1732/97, se kterým stěžovatel zjevně nesouhlasí.

Tímto rozhodnutím bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2005, č. j. D 1732/97-129, jako opožděné.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) ve svém § 43 odst. 1 písm e) zakotvuje jako důvod pro odmítnutí návrhu jeho nepřípustnost. Nepřípustností ústavní stížnosti rozumí ustanovení § 75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu nevyčerpání všech opravných prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje.

Součástí napadeného rozhodnutí je i poučení, že proti rozhodnutí je možno podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně.

Jak Ústavní soud zjistil telefonickým dotazem na příslušnou soudní kancelář Okresního soudu v Hodoníně (viz úřední záznam na č. l. 3), stěžovatel odvolání podal a Krajský soud v Brně o něm dosud nerozhodl.

V dané věci je tedy podáno odvolání souběžně s ústavní stížností, což stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí a kopii listiny označené jako odvolání datované 18. srpna 2009 k ústavní stížnosti sám přiložil. Z uvedeného vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Z uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu je navíc tím spíše zřejmé, že ústavní stížnost by byla nepřípustná i pokud by stěžovatel odvolání proti napadenému rozhodnutí navzdory poučení nepodal vůbec, resp. pokud by vlastním postupem zapříčinil, že o odvolání nebude rozhodnuto věcně, např. z důvodu jeho opožděnosti.

Po výše uvedených zjištěních se již Ústavní soud dále nezabýval skutečností, že návrh trpí řadou materiálních i formálních vad. Ústavní soud především shledal absencispeciální plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (§ 29, § 30 a § 31zákona o Ústavním soudu). Odstranění těchto vad po případné výzvě Ústavního soudu by však na faktu nepřípustnosti ústavní stížnosti ničeho nezměnilo.

Ústavní soud soudcem zpravodajem proto usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu pro jeho nepřípustnost, neboť podmínky pro tento postup stanovené ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jsou splněny.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2009

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj