II.ÚS 2693/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Ing. O. F.,

zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá

237/37, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.

7. 2009 sp. zn. 37 Co 180/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12.

2008 sp. zn. 16 C 147/92, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních ústavních práv

garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhá

zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně

byla zamítnuta žaloba na vydání specifikovaných nemovitostí. Soud druhého stupně

k odvolání stěžovatelky a další žalobkyně tento rozsudek druhým napadeným

rozhodnutím potvrdil.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka podala proti

potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož

přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Z obsahu vyžádaného dovolání vyplývá, že její argumenty se po věcné stránce shodují

s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je

povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda

jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu“).

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku

k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita

vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní

stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány

veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu

nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má

princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou

samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy

ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy,

pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a

praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány

veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný

k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do

jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech

rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho

pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci

jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele

provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost

nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon

k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek,

který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů

závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel

neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může

odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní

stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však

stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že

nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním

soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek

orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na

jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním

prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno,

ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti

předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a

ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod.

V dané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností proti rozsudku

odvolacího soudu dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst 1 písm. c) o. s. ř.

Učinila tak zřejmě z důvodu procesní opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti

rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím

obecných soudů, však začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze

usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci

dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím

Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně

zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na

rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel

ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však,

jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat

a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku

nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou

novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh

nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík , v. r.

soudce zpravodaj