I.ÚS 753/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky ČFU, s. r. o., se sídlem Nádražní 535/15, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem ve Frýdlantě nad Ostravicí, Malenovice 205, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 5 Cmo 169/2006 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 11. 2006, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2006, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na řádné projednání věci (čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z vyžádaného soudního spisu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutím napadeným projednávanou ústavní stížností také dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 4. 2008, č. j. 29 Cdo 201/2007-409, rozhodl tak, že v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, řízení zastavil, ve zbytku dovolání zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 5 Cmo 169/2006 přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je tedy až usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2008, č. j. 29 Cdo 201/2007-409. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky rozhodl až po podání ústavní stížnosti, Ústavní soud stěžovatelku na tuto skutečnost upozornil, vyzval ji k vyjádření, zda svou ústavní stížností napadá také výše citované usnesení dovolacího soudu a současně ji poučil, že ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí ústavní stížnost směřovat proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, stěžovatelka však na tuto výzvu soudu doručenou jí 12. 12. 2008 nereagovala.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Ivana Janů,

soudce zpravodaj