III.ÚS 1885/08 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. T. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2008 ve věci sp. zn. 1 Zt 1445/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím mělo být porušeno jeho právo vyplývající z čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, jejíž obsah není nutno na tomto místě detailně rekapitulovat, uvádí stěžovatel důvody, pro které považuje odložení jím podaného trestního oznámení za porušení svých výše uvedených základních práv.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu s odložením trestního oznámení [dle § 159a odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu] na Ing. N. pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci

sp. zn. I. ÚS 84/99

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).

Rovněž v projednávané věci Ústavní soud tudíž dovozuje, že ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označeného trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž - zásadně - neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).

Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s ním naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Již jen na doplnění lze poznamenat, že materiálním důvodem odmítnutí posuzované věci je primárně absence subjektivního práva stěžovatele požadovat, aby byla jiná fyzická osoba trestně stíhána. Stěžovatel v postavení poškozeného je tak - s možnou výjimkou ohlášenou výše - osobou podat ústavní stížnost neoprávněnou, pročež se nabízí i důvod jejího odmítnutí dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2001 ve věci

sp. zn. II. ÚS 103/01

).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2008

Jiří Mucha

předseda senátu