I.ÚS 84/2000 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti N. V. D., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 1999, sp. zn. 5 To 941/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. Nt 269/99, rozhodl, že stěžovatele bere do vazby z důvodu podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu a že vazba se započítává ode dne 24. 8. 1999 v 1.20 hod..

V odůvodnění usnesení okresní soud zejména uvedl, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle ustanovení § 185 odst. 1 trestního zákona a z pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství s H. D. N. a D. T. G. Existenci tzv. útěkového vazebního důvodu shledal okresní soud v tom, že stěžovatel je státním občanem Vietnamu a na území ČR je hlášen k pobytu do 31. 12. 2000. Zároveň se vyšetřování této věci nacházelo na samém počátku a nebyly dosud provedeny všechny v úvahu připadající důkazy, zejména svědecké výpovědi, takže byl dán i koluzní důvod vazby, neboť lze předpokládat, že obviněný bude působit na svědky. Předstižný vazební důvod spatřoval okresní soud v tom, že jednání obviněných směřovalo proti poškozenému za účelem získání dlužných peněz, bylo spácháno za pomoci nelegálně držené střelné zbraně a stěžovatel by prý proto mohl dokonat trestný čin, o který se pokusil.

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením citované usnesení Okresního soudu v Chomutově zrušil a rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu a že se vazba započítává ode dne 24. 8. 1999 v 1.15 hod. Zároveň krajský soud nepřijal záruku a peněžitou záruku za stěžovatele, kterou nabídl jeho bratr N. V. D.

Krajský soud konstatoval, že trestní stíhání stěžovatele je podle dosud zjištěných skutečností důvodné a jeho stížnosti přisvědčil jen v tom, že zrušil vazební důvody podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu, protože neshledal jejich existenci. Zároveň však uvedl, že vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) dán je, neboť pobyt stěžovatele - z důvodu podnikání - na území ČR je omezen do 2. 5. 2000; v České republice s ním sice pobývá jeho bratr, nicméně rodina včetně dalších tří sourozenců žije ve Vietnamu. Stěžovatel má ve Vietnamu trvalý pobyt, má tam zázemí a skutečnost, že několik let pobývá v České republice "obavu z uprchnutí a návratu do domovského státu nikterak nezmenšuje".

V záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména namítá, že (1.) jej krajský soud v napadeném usnesení nesprávně poučil o tom, že proti tomuto usnesení není přípustná stížnost, když prý proti každému usnesení o vzetí do vazby stížnost přípustná je. Stěžovatel dále namítá, že (2.) jej krajský soud vzal do vazby svým usnesením ze dne 23. 12. 1999 již ode dne 24. 8. 1999. Z toho stěžovatel dovozuje, že byl vzat do vazby až čtyři měsíce poté, co byla omezena jeho osobní svoboda. Zároveň se stěžovatel domnívá, že (3.) tzv. útěkový vazební důvod v jeho případě nebyl dán. Stěžovatel konečně tvrdí, že (4.) napadené usnesení nebylo přeloženo do vietnamštiny, takže mu nemohl plně porozumět. Proto stěžovatel navrhuje, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pro jeho rozpor s čl. 95 Ústavy ČR a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušeno.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.

Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě tvrzení, že krajský soud stěžovatele chybně poučil o tom, že proti jeho usnesení není stížnost přípustná, přestože proti usnesení o vzetí do vazby stížnost přípustná je. K této námitce Ústavní soud uvádí, že se stěžovatel dopouští omylu, neboť do vazby byl vzat již citovaným usnesením Okresního soudu v Chomutově, proti němuž podal stížnost, o níž teprve rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem. Krajský soud tedy napadeným usnesením rozhodoval až jako soud odvolací a je proto zřejmé, že jeho usnesení již dále opravným prostředkem napadnutelné nebylo.

Stěžovatel se mýlí i v tom, pokud se domnívá, že byl vzat do vazby až čtyři měsíce poté, co byla omezena jeho osobní svoboda. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, byl sice vzat do vazby již ke dni 24. 8. 1999, právním titulem pro tento akt však nebylo napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, nýbrž již citované usnesení Okresního soudu v Chomutově. Proti tomuto usnesení sice stěžovatel podal stížnost, nicméně tato stížnost v daném případě neměla odkladné účinky. Nelze tedy tvrdit, že stěžovatel byl vzat do vazby až čtyři měsíce poté, co byla omezena jeho osobní svoboda, neboť k tomu došlo řádným rozhodnutím okresního soudu o vzetí do vazby a krajský soud toto rozhodnutí z podnětu stěžovatele napadeným usnesením přezkoumal, zrušil a nahradil usnesením vlastním.

Jestliže stěžovatel - bez bližšího odůvodnění - dále tvrdí, že v daném případě tzv. útěkový vazební důvod nebyl dán, poukazuje Ústavní soud na svoje (výše uvedené) ústavně právní vymezení. Touto námitkou totiž stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení skutkových okolností v souzené věci, které provedl krajský soud. Ústavní soud přitom - po seznámení se s příslušným spisovým materiálem - neshledal v rozhodnutí krajského soudu extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými; jestliže uvedený soud - na základě charakteru spáchané trestné činnosti, za kterou je stěžovatel trestně stíhán a s přihlédnutím k tomu, že se jedná o cizince, který v České republice skutečně nemá zázemí, pobývá zde pouze z důvodu podnikatelských aktivit a jeho rodina se zdržuje ve Vietnamu - dospěl k závěru, že útěkový vazební důvod byl dán, neshledal Ústavní soud příčinu, aby tento právní závěr z ústavně právního hlediska zpochybňoval.

Stěžovatel konečně namítá, že napadené usnesení nebylo přeloženo do vietnamštiny a proto mu nemohl plně porozumět. K tomu Ústavní soud konstatuje, že při výslechu stěžovatele před Okresním soudem v Chomutově, který proběhl před jeho vzetím do vazby, byl přítomen jeho právní zástupce a tlumočník, takže s průběhem jednání, v rámci něhož byl vzat do vazby, stěžovatel náležitě seznámen byl. V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem byl stěžovatel zastoupen advokátem JUDr. G. (poznámka: jedná se o stejného advokáta, který stěžovatele zastupuje v řízení před Ústavním soudem), kterému bylo napadené usnesení řádně doručeno, takže i v tomto směru je námitka stěžovatele, že s napadeným usnesením nebyl řádně seznámen, zjevně neopodstatněná. O tom ostatně svědčí i obsah ústavní stížnosti, již stěžovatel prostřednictvím svého advokáta proti tomuto usnesení podal.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. 5. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu