I.ÚS 615/2000 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného advokátkou JUDr. J. P. proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství - dopravního inspektorátu v Prostějově ze dne 8. 5. 2000, č.j. ORPV-147/DN-TČ-2000, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství Prostějov ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 181/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Policie ČR byla odložena "věc dopravní nehody" ze dne 30. 1. 2000, protože se nejedná o podezření z trestného činu a věc nelze vyřídit jinak. K uvedené nehodě došlo mezi jezdkyní na koni I. F. a stěžovatelem, který řídil osobní automobil a který při nehodě utrpěl těžké zranění, přičemž důvodem nehody prý bylo splašení koně.

Napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství Prostějov jako nedůvodnou zamítlo stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Policie ČR, protože prý příčinou nehody bylo splašení koně, což lze označit za nepředvídatelnou okolnost. I. F. proto předmětnou dopravní nehodu nezavinila, a to ani svou nedbalostí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že se státní zastupitelství v napadeném usnesení dopustilo protizákonnosti, že věc nesprávně zhodnotilo a že se nevypořádalo se stížnostními důvody. Stěžovatel se domnívá, že mu byla dopravní nehodou způsobena škoda zdravotní, majetková i morální a že byl zkrácen na svých právech poškozeného v trestním řízení. Tím byl údajně porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená usnesení zrušena.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím "bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy".

V souzené věci stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených ustanovení, jež obsahově spadají pod právní institut práva na spravedlivý proces, zejména vyplývá právo na soudní ochranu či ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Ústavní soud však již dříve judikoval, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (roz.: odsouzení pachatele) v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení

sp. zn. II. ÚS 361/96

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345).

Rovněž v souzené věci Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ve skutečnosti, že okresní státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. To proto, že "ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje" (usnesení

sp. zn. I. ÚS 84/99

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C. H. Beck, 2000, str. 291).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. 10. 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu Ústavního soudu