I.ÚS 415/2000 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 415/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. M. E., advokátem, proti rozhodnutí dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Prostějově ze dne 21. 3. 2000, č. j. ORPV-1050/DS-99, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje policie ČR ze dne 11. 5. 2000, č. j. PJM-402/DS-odv-2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Prostějově (dále jen "dopravní inspektorát") ze dne 21. 3. 2000, č. j. ORPV-1050/DS-99, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje policie ČR ze dne 11. 5. 2000, č. j. PJM-402/DS-odv-2000. Uvedeným rozhodnutím dopravního inspektorátu bylo stěžovateli v souladu s ust. § 14 odst. 2 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, s odkazem na ust. § 7 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky, odňato řidičské oprávnění pro ztrátu spolehlivosti k řízení motorových vozidel v rozsahu skupin A, B, M. V odůvodnění dopravní inspektorát uvedl, že stěžovatel se v době posledních dvou roků opakovaně dopustil dopravních přestupků, spáchaných závažným porušením pravidel silničního provozu, z jejichž povahy a četnosti vyplývalo, že nemá dostatek kázně potřebné pro bezpečnost silničního provozu ani ochoty dodržovat stanovené právní normy. Krajský dopravní inspektorát odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel je toho názoru, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti především uvedl, že rozhodnutí jsou údajně v rozporu se "základní ústavní zásadou zákonnosti", jelikož byla vydána na základě vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, který dle něj zrušením vládního nařízení č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích, ve znění zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 13/1956 Sb., jež obsahovalo zmocnění k jeho vydání, ztratil oporu v zákoně. Podle stěžovatele nelze bez výslovného ustanovení obsaženého v zákoně č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, kterým bylo zmíněné vládní nařízení zrušeno, považovat vyhlášku č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech za prováděcí předpis ve smyslu zmocnění tohoto zákona. Dále stěžovatel brojil proti připuštění prý nepřípustně širokého správního uvážení při posuzování, zda řidič je či není spolehlivý k řízení motorových vozidel a v této souvislosti Ústavnímu soudu navrhl, aby zrušil část ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, ve znění pozdějších předpisů.

II. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na ústavní stížnost. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona sice umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, to však jen v případě, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Co se týče otázky interpretace § 75 odst. 2 písm. a) zákona, Ústavní soud již dříve judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že ho nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (viz. např. nález Ústavního soudu sp.zn.

II. ÚS 193/94

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, č. 19). Vedle dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je druhou podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. Je nezbytné, aby byla splněna i podmínka zvláště kvalifikovaného, podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele. K tomu v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo a stěžovatel se ostatně ani aplikace uvedeného ustanovení v ústavní stížnosti nedomáhal.

Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje byla v daném případě žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu podle ust. § 244, § 247 odst. 1 části páté o. s. ř. Napadená rozhodnutí nejsou ze soudního přezkumu vyloučena a soudy je také v praxi přezkoumávají (viz. např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 78/99, SoJ. 2000, 5: 444). Jelikož stěžovatel v daném případě žalobu ve správním soudnictví nepodal, resp. napadl ústavní stížností přímo rozhodnutí správního orgánu, nevyčerpal tím všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práva. Nad rámec uvedeného nutno připomenout, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, jejíž smysl reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. V neposlední řadě se v tomto přístupu odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím podle ustálené judikatury Ústavního soudu i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení právního předpisu, podaného spolu s touto stížností, jelikož takový návrh sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. listopadu 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu