I.ÚS 358/2000 · Ústavní soud České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 358/ 2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělovýchovná jednota S. J., zast. JUDr. J. R., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 38 Co 279/98, ze dne 16. 3. 2000, takto.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou ústavnímu soudu dne 13. 6. 2000 domáhala zrušení ve výroku uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, podle něhož je stěžovatelka povinna vydat České obci Sokolské nemovitosti zapsané na LV č. 167 pro obec a k. ú. J. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

I. ÚS 358/ 2000

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti. V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku, stěžovatelka v odvolacím řízení navrhovala vyslovení přípustnosti dovolání, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu nepřipustil.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení § 239 odst. 2, zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil ústavní soud v usnesení I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996. V něm vyslovil názor, že posoudí-li dovolací soud otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení IV. ÚS 93/98 a

IV. ÚS 294/98

(č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení úS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání

V Brně 17. října 2000

I. ÚS 35812000

ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelky, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podala, dosud o něm však nebylo rozhodnuto.

Za této procesní situace a vzhledem k výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ústavním soudu.

Poučení.* Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu