I.ÚS 338/2000 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, čj. 15 Co 127/2000 - 817, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2000 stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 1999, čj. 10 Nc 33/96 - 522, v tom směru, že styk P.T., otce nezletilého, s jeho synem, který byl svěřen do výchovy matky A. T., byl zakázán a návrh otce na změnu výchovného prostředí nezletilého, snížení výživného a na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím - výrokem o zákazu styku s nezletilým synem, byl učiněn pronikavý zásah do jeho rodičovských práv, protože rozhodnutí se neopíralo o vyjádření odborníků - znalců. Městský soud v Praze tak podle něj porušil jeho právo garantované Listinou základních práv a svobod v článcích 32 odst. 4, 36 odst.1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je nepochybné, že od doby, kdy bylo předběžným opatřením o styku otce s nezletilým naposledy rozhodováno, došlo ke změně poměrů spočívající v tom, že poté, kdy matka nezletilého, v souladu s nařízeným předběžným opatřením, umožnila otci styk s nezletilým v prosinci roku 1997, otec nerespektoval rozhodnutí soudu a nezletilého matce včas nevrátil, zadržoval jej u sebe až do 22. 1. 1998 a k takovému jednání ze strany otce nedošlo poprvé. Odvolací soud zdůraznil, že v souzené věci byl zákaz styku otce s nezletilým vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným, jež neprejudikuje konečnému rozhodnutí. Za současné situace je nutné, aby se k celé situaci a dosavadnímu chování rodičů a jejich výchovným schopnostem a možnostem vyjádřili znalci, odborníci z oboru psychiatrie a psychologie. Ti by se také měli vyslovit k otázce, jakým způsobem bude vhodné styky otce s nezletilým opět navázat. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí konstatoval, že nezletilý má nepochybně právo na výchovu obou rodičů, avšak v daném případě je v zájmu nezletilého, aby setrval u matky, aniž by po přechodnou dobu, než budou k dispozici potřebné znalecké posudky i další potřebná šetření pro rozhodnutí o věci samé, byly realizovány styky s otcem. Ústavní soud v této věci musel dospět k závěru, že stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze není posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), když v souzené věci byl zákaz styku otce s nezletilým synem vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným. Soudce zpravodaj byl proto nucen považovat návrh ústavní stížnosti stěžovatele za nepřípustný, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu

I.ÚS 338/2000 · Ústavní soud České republiky: Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, čj. 15 Co 127/2000 - 817, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2000 stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 1999, čj. 10 Nc 33/96 - 522, v tom směru, že styk P.T., otce nezletilého, s jeho synem, který byl svěřen do výchovy matky A. T., byl zakázán a návrh otce na změnu výchovného prostředí nezletilého, snížení výživného a na nařízení výkonu rozhodnutí byl zamítnut. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím - výrokem o zákazu styku s nezletilým synem, byl učiněn pronikavý zásah do jeho rodičovských práv, protože rozhodnutí se neopíralo o vyjádření odborníků - znalců. Městský soud v Praze tak podle něj porušil jeho právo garantované Listinou základních práv a svobod v článcích 32 odst. 4, 36 odst.1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je nepochybné, že od doby, kdy bylo předběžným opatřením o styku otce s nezletilým naposledy rozhodováno, došlo ke změně poměrů spočívající v tom, že poté, kdy matka nezletilého, v souladu s nařízeným předběžným opatřením, umožnila otci styk s nezletilým v prosinci roku 1997, otec nerespektoval rozhodnutí soudu a nezletilého matce včas nevrátil, zadržoval jej u sebe až do 22. 1. 1998 a k takovému jednání ze strany otce nedošlo poprvé. Odvolací soud zdůraznil, že v souzené věci byl zákaz styku otce s nezletilým vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným, jež neprejudikuje konečnému rozhodnutí. Za současné situace je nutné, aby se k celé situaci a dosavadnímu chování rodičů a jejich výchovným schopnostem a možnostem vyjádřili znalci, odborníci z oboru psychiatrie a psychologie. Ti by se také měli vyslovit k otázce, jakým způsobem bude vhodné styky otce s nezletilým opět navázat. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí konstatoval, že nezletilý má nepochybně právo na výchovu obou rodičů, avšak v daném případě je v zájmu nezletilého, aby setrval u matky, aniž by po přechodnou dobu, než budou k dispozici potřebné znalecké posudky i další potřebná šetření pro rozhodnutí o věci samé, byly realizovány styky s otcem. Ústavní soud v této věci musel dospět k závěru, že stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze není posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), když v souzené věci byl zákaz styku otce s nezletilým synem vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným. Soudce zpravodaj byl proto nucen považovat návrh ústavní stížnosti stěžovatele za nepřípustný, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu