IV.ÚS 576/99 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 576/99

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J. V., 2) B. S., obou zastoupených JUDr. F. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1999, čj. 35 Co 299/99-51,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelky uvádějí, že tím, že tento soud jako soud odvolací se věcí nezabýval a meritorně jej neřešil, odepřel stěžovatelkám právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto, jakož i dalších, důvodů se proto domáhají zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu 14 C 167/96 Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud zjistil, že návrhem došlým tomuto soudu dne 2. 4. 1996 domáhala se stěžovatelka J. V., a po připuštění vstupu do řízení i stěžovatelka B. S., vydání rozsudku, jímž by žalovanému J. Z. byla uložena povinnost složit do soudní úschovy jako úhradu dluhu vůči zůstavitelce F. Z., zemřelé dne 2. 3. 1974, částku 12 000,-- Kč s přísl., a to s odůvodněním, že teprve po projednání dědictví bylo zjištěno, že ještě za života stěžovatelek si žalovaný od jejich matky vypůjčil uvedenou částku. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 C 167/96-39, žalobě vyhověl, k odvolání žalovaného rozhodl však Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že z podnětu dědiců mělo být vyvoláno dodatečné projednání dědictví ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř., přičemž v případě, že by přes návrh dědiců se tak nestalo, bylo by možno žalovat na určení, že žalovaný dlužil zůstavitelce ke dni její smrti částku 12 000,-- Kč. Předmětná žaloba na plnění není tedy na místě, neboť stěžovatelky k takové žalobě nejsou aktivně legitimovány.

Podle ustanovení § 175x o. s. ř., objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popř. i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Jestliže tedy za situace, kdy i podle tvrzení stěžovatelek se v řízení o dědictví po jejich matce další majetek objevil, a to pohledávka ve výši 12 000,-- Kč, potom z ústavně právního hlediska lze již konstatovaným závěrům krajského soudu, v nichž se poukazuje na nevyhnutelnost aplikace citovaného ustanovení i v projednávané věci, stěží cokoli vytknout. Poukazují-li pak stěžovatelky na riziko námitky promlčení, jde o otázku, která v řízení před obecnými soudy nebyla vůbec zkoumána, a proto ani Ústavní soud k ní nemůže zaujmout jakékoli stanovisko, a to navíc za situace, kdy není vůbec zjevné, zda případně jde či nejde o uznané právo ve smyslu ustanovení § 110 občanského zákoníku spojené s odlišnou, než obecnou, délkou promlčecí doby.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu