IV.ÚS 366/99 · Ústavní soud České republiky

Posouzení stupně nebezpečnosti pro společnost

Ústavní soud

rozhodl dne 6. dubna 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice Brno, zastoupené JUDr.

M. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

1. 6. 1999, čj. 4 To 29/99-238, za účasti 1) Vrchního soudu

v Olomouci, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,

a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství

v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1998, čj. 46

T 4/98-194, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6.

1999, čj. 4 To 29/99-238, se ve výroku o trestu zrušují. Ve

zbývající části se ústavní stížnosti zamítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka setrvává na svém

tvrzení, že ze strany poškozeného ing. B. šlo o provizi za

provedené zprostředkování, nikoli o půjčku, takže pokud krajský

soud dospěl v tomto pochybném případě k závěru o její vině,

porušil tím jednu ze základních zásad trestního řízení, totiž že

v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto

pochybení v rámci odvolacího řízení nenapravil ani soud druhého

stupně, a proto jeho rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelčiných

ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyl prokázán úmysl

stěžovatelky vedoucí k podvodnému jednání. Z těchto důvodů

stěžovatelka proto navrhuje, aby usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ve věci odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně

bylo zrušeno.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2000

poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, nad jehož rámec

nepovažuje za potřebné nic dodat. Z tohoto důvodu považuje ústavní

stížnost za neopodstatněnou.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2000

rovněž poukázal na skutková zjištění i právní závěry obsažené

v jeho rozsudku ze dne 14. 12. 1998.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření ze

dne 27. 3. 2000 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k obsahu

ústavní stížnosti vyjádřit.

Krajské státní zastupitelství v Brně se v určené lhůtě

k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 46 T 4/98 Krajského soudu v Brně Ústavní soud

zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 22.

4. 1998 obžalobu na stěžovatelku proto, že dne 16. 9. 1993

uzavřela s ing. M. B. smlouvu o půjčce na 1 000 000,-- Kč na

zakoupení rodinného domku pro svou dceru, kteroužto částku dne

17. 9. 1993 v Brně vyzvedla z účtu jmenovaného, avšak ve stanovený

termín ani později peníze nevrátila, čímž se dopustila trestného

činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Krajský

soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 1998, čj. 46 T 4/98-86, podle

§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci

k došetření, a to mimo jiné pro nedostatečnou důkazní hodnotu

listinných důkazů. Na podkladě stížnosti Krajského státního

zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2.

9. 1998, čj. 4 To 51/98-97, napadené usnesení zrušil a krajskému

soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Krajský soud na základě provedených důkazů rozhodl rozsudkem

ze dne 14. 12. 1998, čj. 46 T 4/98-194, tak, že stěžovatelku uznal

vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního

zákona, neboť dne 16. 9. 1993 uzavřela s ing. M. B. smlouvu

o půjčce částky 1 000 000,-- Kč splatné do 14 dnů, kteroužto

zajistila i podpisem směnky na řad vlastní bez protestu na částku

1 000 000,-- Kč ze dne 17. 9. 1993, v tentýž den uvedenou částku

vyzvedla, ačkoli věděla, že ve stanovené lhůtě nebude schopna

částku 1 000 000,-- Kč vrátit a uložil jí trest odnětí svobody

v trvání 5 let s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Podle názoru

krajského soudu lze mít za prokázáno, že mezi stěžovatelkou

a poškozeným vznikl právní vztah půjčky, že věděla, že svým

jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem

a byla s tím srozuměna, a jednala proto v nepřímém úmyslu ve

smyslu ustanovení § 4 trestního zákona.

Krajský soud jednání stěžovatelky považuje za nemorální

a společensky velmi nebezpečné, neboť zneužila pomoci ing. B. Za

těchto okolností považuje krajský soud za naplněnu i podmínku

stupně společenské nebezpečnosti jakožto materiálního znaku

trestného činu. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud

napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že s většinou

námitek ze strany stěžovatelky se vypořádal již krajský soud

v odůvodnění napadeného rozsudku, a neshledal proto důvody

k odchylnému posouzení věci, jak pokud se týče viny, tak i výše

uloženého trestu.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona při stanovení

druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti

trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy

a poměrům pachatele. Jak se výslovně uvádí v ustanovení § 3 odst.

4 trestního zákona, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je

určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,

způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých

byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho

pohnutkou. Trest se tedy ukládá v závislosti na závažnosti činu

vyjádřené stupněm nebezpečnosti pro společnost, která je

rozhodující pro stanovení druhu a výměru trestu. Pro stupeň této

nebezpečnosti je mimo jiné určující zejména význam chráněného

zájmu.

Čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím

nebezpečnější jsou útoky vedené proti němu, což přirozeně platí

i naopak. To vše znamená, a to i v projednávané věci, že

nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze posuzovat

izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového chování,

jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že ponechává

otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu dosavadních

vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž

i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné

následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. Tento stěžejní

princip vedoucí k ukládání trestu však obecné soudy zcela

pominuly, ačkoli jim bylo známo, že v době, kdy ing. M. B. poskytl

stěžovatelce plnění ve výši 1 000 000,-- Kč, tj. dne 17. 9. 1993,

byla buď jemu jako fyzické osobě, případně firmě B., vyměřena

Finančním ředitelstvím v Brně pokuta v souhrnu asi 10 000 000,--

Kč (věc sp. zn. 47/3833/476/93 Finančního ředitelství v Brně - 3

723 582,-- Kč, věc sp. zn. 45/3831/478/93 - 5 335 971,-- Kč,

případně věc sp. zn. 46/3832/477/93 - 4 662 555,-- Kč). Jak

vyplývá z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 1.

1994, sp. zn. 2/375/49/94, rozhodlo toto ředitelství ve věci

pokuty uložené pod sp. zn. 45/3831/478/93 po vydání zrušujícího

rozhodnutí Ministerstva financí ČR tak, že ing. B. byla uložena

pokuta ve výši 1 020 000,-- Kč za porušení cenových předpisů, když

bylo zjištěno, že při obchodní činnosti s lehkým topným olejem

zakalkulováním některých neoprávněných nákladů poškodil kupující,

a to ve značném rozsahu.

To vše podle názoru Ústavního soudu znamená, že ing. B.

v době poskytnutí peněžitého plnění ve výši 1 000 000,-- Kč

stěžovatelce si byl dobře vědom situace, v jaké se nachází,

i následků, jaké mu hrozí, přičemž lze stěží pochybovat o tom, že

hledal také způsoby a cesty, jak uložení tak vysokých pokut

odvrátit, resp. alespoň zmírnit jejich výši. Jinak si totiž nelze

vůbec vysvětlit, proč ing. B. se stěžovatelkou po předání uvedené

peněžité částky byl několikráte v Praze, kde jednal kupř. s ing.

J. S. a L. S. Ing. J. S. do konce roku 1992 pracovala na

Federálním ministerstvu financí, v době návštěvy stěžovatelky

a ing. B. však již pracovala jako ekonomka v zahraniční firmě,

a protože na úsek cenových předpisů nebyla specializována,

odkázala oba na ing. V. z Bratislavy.

Ing. L. S., který pracoval jako soukromý ekonomický poradce,

uvedl ve své svědecké výpovědi dne 29. 10. 1998, že stěžovatelka

jej oslovila s tím, že její známý ing. B. má nějaké problémy

s finančním úřadem a že z tohoto důvodu se také s ing. B. sešel.

Svědek dále konstatoval, že v záležitosti ing. B. byl asi dvakrát

na Ministerstvu financí ČR za účelem získání informací, přičemž

s ing. B. byl dohodnut na odměně kolem půl milionu korun, pokud by

se mu podařilo pokutu podstatně snížit. Tato svědecká výpověď

koresponduje i s fakturou vystavenou ing. L. S. na částku 500

000,-- Kč, v níž jsou ing. B. účtovány práce související

s organizačním a ekonomickým poradenstvím zaměřeným na zvrácení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci sp. zn.

47/3833/476/93 o uložení pokuty s. r. o. B., a to s odkazem na

ústní smlouvu uzavřenou v září 1993. Ing. M. B. dopisem ze dne 9.

8. 1994 odmítl uvedenou fakturu uhradit pro její neopodstatněnost

a také proto, že činnost L. S., jak výslovně připustil, není možno

ohodnotit tak, jak se oba dohodli, a že tedy předmět ústní dohody

nebyl naplněn.

Za relevantní pro posouzení věci považuje však Ústavní soud

především výpověď svědka Dr. Mgr. M. B., který v době, kdy

zastupoval ing. B., pracoval na částečný úvazek jako právník

i v jeho firmě. Tento svědek uvedl ve své výpovědi dne 29. 10.

1998, že ohledně částky 1 000 000,-- Kč, poskytnuté stěžovatelce,

byl požádán ing. B. o zahájení jednání s ní až po určitém časovém

odstupu od poskytnutí půjčky. Pokud jde o jednání s finančními

orgány, po zrušení rozhodnutí těchto orgánů Krajským soudem

v Brně, jak doslovně uvedl, se "už na Krajském finančním

ředitelství v Brně licitovalo vlastně už jen o výši těchto pokut".

Ústavnímu soudu se možnost, že by výše uložení pokuty v řízení

před finančním orgánem měla být předmětem licitování, jeví

přirozeně jako značně pochybná, a to při vědomí problematičnosti

mnohých případů, vyplývajících i z jisté dvojznačnosti některých

předpisů, nicméně právě tento moment navozuje bezprostředně to, co

z hlediska již konstatovaného stěžejního principu v trestním

řízení je ve vztahu k poškozenému podstatné, totiž to, že pro ing.

B. zůstala až do konce vyřízení jeho pokut finančními orgány

i celá záležitost se stěžovatelkou otevřena, a proto i přístupna

různým modifikacím a výkladům. Jinými slovy, pokud by v rámci

tohoto procesu "licitování" se ukázalo, že na snížení pokuty měla

nebo mohla mít určitou zásluhu i stěžovatelka, potom by patrně

vymáhání poskytnutého plnění se ubíralo v jiném rámci, a to

zejména pokud jde o jeho rozsah. Jinak lze stěží vysvětlit, proč

první písemná urgence ing. B. je teprve ze dne 5. 7. 1994 a teprve

dne 13. 11. 1995 je sepisován návrh na vydání směnečného

platebního rozkazu, proti němuž stěžovatelka se bránila podáním ze

dne 22. 4. 1996, v němž opakuje stejné tvrzení, kterým se bránila

i v trestním řízení, že totiž šlo o provizi za

zprostředkovatelskou činnost, tedy tvrzení, o němž z morálního

hlediska lze mít vážné pochybnosti, které však v trestním řízení

má, pokud jde o otázku trestu, jinou dimenzi.

Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje

v sobě i právo na respektování všech stěžejních principů trestního

řízení, tedy i právo na uložení spravedlivého trestu. Tento

stěžejní princip trestního řízení však obecné soudy nerespektovaly

a jejich rozhodnutí je v tomto směru v extrémním rozporu

s hledisky určujícími uložení trestu.

Ústavní soud proto pro porušení stěžovatelčiných ústavně

zaručených práv zakotvených v 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl

a rozhodnutí obecných soudů (tedy z důvodu procesní ekonomie

i obsahově napadený rozsudek Krajského soudu v Brně) podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona ve výroku

o trestu zrušil, zatímco ve zbývající části ústavní stížnost

zamítl, neboť jinak v hodnocení důkazů obecnými soudy neshledal

nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. dubna 2000

Odlišné stanovisko k nálezu

sp. zn. IV. ÚS 366/99

ze dne 6.4.2000

Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím

a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:

Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného

soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už

charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu,

se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla

odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1

a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda

velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody

v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na

samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně

obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr.

zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení

trestu pod spodní zákonnou hranici. Je věcí obecných soudů, aby se

znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit.

ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez

nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit

a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené

spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že

(zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující

mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci

více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona).

Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného

zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich

rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7

rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny

nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly,

když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na

stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž

obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít

pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do

rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní

zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva

nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem

chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií

pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi

předmětem útoku. Na základě výše uvedených skutečností odmítám

názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce

porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V Brně dne 6. 4. 2000

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu

sp. zn. IV. ÚS 366/99

ze dne 6.4.2000

Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:

Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu, se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr. zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení trestu pod spodní zákonnou hranici.

Je věcí obecných soudů, aby se znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit. ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že (zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona). Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly, když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi předmětem útoku.

Na základě výše uvedených skutečností odmítám názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V Brně dne 6. 4. 2000